Na pomstu jsem si počkala

Víc než čtyřicet let jsem čekala na odvetu. Pomstu! Na špinavost, kterou mi připravila zlá kolegyně, jsem nemohla nikdy zapomenout!


Do svého prvního zaměstnání jsem se moc těšila. Vystudovala jsem zdravotní školu a dost se nadřela. Maminka na mě a sestru byla sama.


Při studiu jsem chodila na brigády a poslední rok dokonce musela studium přerušit, abych našetřila nějaké finance. Když jsem konečně držela v ruce maturitní vysvědčení, připadala jsem si jako ve snu!


Nemohla jsem se dočkat


Těšila jsem se, až obléknu bledě modré šaty a sněhobílou zástěrku. A také naškrobený čepec, který tenkrát k uniformě neoddělitelně patřil. Vyšňořená, upravená a povznesené náladě jsem se brzy ráno hlásila u vrchní sestry.


Byla ke mně vlídná. Přivítala mě a odvedla na moje budoucí oddělení, kde jsem měla pracovat. Bylo to chirurgické pracoviště pro muže. Leželi tu chlapi se zlomenýma nohama i po operacích páteře nebo kyčlí. Moje práce měla spočívat v podávání léků, převazech, mytí pacientů, stlaní postelí a všeho, co bylo potřeba.


I například krmení, když měl někdo obě ruce v sádře. Takových dost podivných úrazů tu bylo mnoho. Jednoho mladíka kopnul kůň a dalšího zase povalil býk. „Doufám, že nejsi nějaká fajnovka!“ řekla mi takovým dost podivným ironickým tónem moje nastávající kolegyně na uvítanou.


Nové kolegyně jsem se bála


Usmála jsem se, ale byla ve mně malá dušička. Z té ženské jsem měla hned od začátku strach! Bohužel, můj instinkt mě nezklamal. Tvářila se na mě mile, ale nic dobrého mi neudělala. Měla mi všechno vysvětlit, ale neměla čas.


Vysmívala se mým pochybám a nejistotám. Moc jsem se bála, že něco popletu, že někomu ublížím, ale ona jen mávla rukou: „Prosím tě, ty toho naděláš…“ Ani ostatní kolegyně ji neměly moc rády, ale taky trochu se jí bály.


Šuškalo se o ní, že má poměr s primářem, ale zda je to pravda, jsem se nikdy nedozvěděla. Neměla jsem příležitost. Skončila jsem totiž ještě dřív, než jsem se stačila pořádně zapracovat.


Klepala jsem se zimou


„Dojdi mi na vrátnici, mám tam nějaký dopis!“ poručila mi jednou o noční a já ihned poslušně šla. Ani mě nenapadlo se pořádně obléknout! Cesta vedla přes celý areál tamní nemocnice a potom ještě přes park.


Byla tma a hustě sněžilo. Počasí se z ničeho nic zhoršilo. Začal foukat ledový ostrý vichr, který ohýbal větve starých stromů až k zemi. Čepeček, připevněný několika sponkami k mým krátkým vlasům, mě bolestivě tahal pod náporem větru a já si uvědomila, že nemám na sobě nic, mimo té své uniformy.


Svetr jsem nechala na ošetřovně a kabát byl zamčený v šatně. Spěchala jsem, co mi síly stačily, ale cestou jsem pořádně vymrzla. Nebylo divu, byla jsem tehdy opravdu moc hubená. Zpět jsem se nemohla dostat, dveře se mi zabouchly před nosem! Zvonek nefungoval a mobilní telefony tehdy ještě neexistovaly!


Jen se mi vysmála


Stála jsem před těžkými dveřmi nemocnice a klepala se zimou. Co teď? Nikdo mě neslyšel a nikdo nepostrádal. Byla jsem tak zmrzlá, že už jsem nemohla ani volat o pomoc. Tiše jsem plakala a propadala zoufalství.


Z posledních sil jsem se vydala obejít celou nemocnici. Našla jsem jiné dveře, ale i ty byly zamčené. Proč mě nikdo nehledá? Proč mě kolegyně neshání? Až později mě napadlo vrátit se přes park k té vrátnici. Skoro jsem tam ani nedošla! Paní vrátná, když mě viděla, přivolala pomoc.


Skončila jsem na kapačkách. Ze zdravotní sestry se stala pacientka! Těžký zápal plic, zánět nosních dutin a omrzlina. Nakonec mi museli amputovat malíček na noze. Byla jsem totiž naboso! Kolegyně se mi ani neomluvila. Vysmála se mi. Prý jsem nezodpovědná hlupačka!


Pomstu si zasloužila!


Uběhlo dlouhých dvacet let, než jsem ji potkala. Přišla nafintěná k nám do ordinace a požadovala lázně. Prý ji bolí noha a má nárok! Moje paní lékařka ji odmítla, potřebnějších pacientů bylo dost. Nemohla jsem odolat: „Zdalipak si na mě pamatuješ?“ zeptala jsem se a ona přikývla.


Usmála se, ale já jí úsměv neopětovala. Podala jsem jí jakýsi formulář a poradila, aby s ním zajela do vzdáleného krajského města. „S vyplněním počkej až na přepážku, oni chtějí být u toho! Budou ti k tomu dávat instrukce! A nezapomeň na doklady!


A také bys jim měla vzít nějakou bonboniéru a pořádnou kytku, třeba na tebe budou vlídnější. Prostě se snaž!“ poradila jsem jí mile a pro jistotu obálku s formulářem pečlivě zalepila. Byl v ní jen list papíru s napsaným vzkazem:


„Užij si zbytečné cesty a buď ráda, že při ní neomrzneš, jako já před lety, kvůli tobě!“ Neuplynuly ani dva dny, když mi zazvonil v ordinaci telefon: „Budu si na tebe stěžovat. Přijdeš o místo!“ křičela na mě, ale bylo mi to jedno. Pomsta byla tak moc sladká!


Bára N. (61), Litoměřice

reklama
reklama

Komentáře