Měsíc po stěhování se mi začaly z kóje pod střechou ztrácet různé předměty.
Po rozvodu jsem se před lety přestěhovala do jiného bytu. Nacházel se ve staré zástavbě, byl to vlastně činžák ještě z první republiky. Líbilo se mi, že kolem je celkem klid. Byt měl vysoké zdi, výhled na vedlejší ulici, kde nejezdila skoro žádná auta. Patřily k němu i malý sklep a také kóje na půdě. A právě tam se začaly jednoho dne dít podivné věci!
Věděla jsem, že tam určitě byla!
Na půdu jsem chodila celkem nerada, měla jsem tam vždy trochu tísnivý pocit. Byla tam tajemná atmosféra, jako by se tu zastavil čas. Vždy jsem cítila mrazení v zádech. Připadalo mi, že jsem tak trochu v jiném světě. Nikdy jsem se ale ničeho moc nebála, takže jsem půdu normálně používala, i když jsem se tam necítila dobře.
Asi měsíc po mém nastěhování se začalo dít něco, nad čím mi zůstal rozum stát. V kóji na půdě jsem měla různé staré věci, které jsem nechtěla mít v bytě, jako knihy, starší drobný nábytek a podobně. Mimo jiné jsem tam odložila i starou lampičku z ložnice. Nechtěla jsem ji vyhazovat, měla jsem k ní vztah z minulosti.
Jednoho dne jsem si na ni vzpomněla, ale nikde jsem ji nemohla na půdě najít. Byla jsem si přitom stoprocentně jistá, že jsem ji tam dávala; pamatovala jsem si dokonce přesně místo, protože mi málem z toho starého stolku spadla.
Prohledala jsem celou kóji, dívala jsem se i jinde na půdě, ale lampička skutečně zmizela. Vysvětlila jsem si to tím, že ji prostě někdo ukradl, i když jsem nechápala, proč by to někdo dělal.
Nechtěla jsem se vyptávat
Brzy nato se ztratila další věc, jedna stará knížka. Ta nebyla k přehlédnutí, šlo o velký obrazový atlas. Situace se opakovala: ať jsem hledala, jak jsem hledala, atlas byl pryč. Nechala jsem vyměnit zámek od kóje, jenže věci se ztrácely i potom. Tehdy mě poprvé napadlo, že na půdě nejspíš straší.
Jinak se to mizení předmětů nedalo vysvětlit. Zkusila jsem se nenápadně vyptávat obyvatel domu, abych zjistila, jestli se také s něčím podobným někdy nesetkali. Nechtěla jsem před nimi vypadat jako blázen nebo jako někdo, kdo si o nich myslí, že kradou.
Svěřila jsem se proto své sestřenici Romaně, o které jsem věděla, že se zajímá o ezoteriku a různé záhady. Nejprve jsem s ní mluvila po telefonu. Její první domněnka byla, že moje kóje má třeba ještě druhý, tajný vchod, skrze který se tam někdo může dostat. I tak by ale zůstalo nepochopitelné, proč by takový vetřelec bral zrovna atlas nebo lampu.
Tajemná dávná historie
Romana za mnou zanedlouho přijela. Kóji na půdě si důkladně prohlédla. Ještě před její návštěvou se ztratila další kniha. Protože sestřenice byla tak trochu „od rány“, neměla problém promluvit si s lidmi z domu. Dozvěděla se, že tu kdysi, za první republiky, měla svoje sídlo nějaká soukromá magická společnost.
Právě na půdě se prý konaly podivné seance a rituály. Tohle zjištění mě dost vyděsilo. Sestřenice mi poradila, že nejlepší způsob, jak se s tím místem vypořádat, je nechat ho vysvětit nějakým knězem. Hned mi také jednoho doporučila. Tím se celý prostor duchovně očistí a už se tam nikdy nic záhadného nestane.
Uposlechla jsem a tři dny nato skutečně přišel starší kněz a provedl obřad vysvěcení. Byla jsem u toho a tak jsem na vlastní oči spatřila, jak se během tohoto obřadu předměty v kóji rozechvěly a některé popadaly.
Od té doby byl ale na půdě klid. Ty zmizelé předměty se ale už nikdy neobjevily. Nejspíš si je opravdu vzaly nějaké síly z jiného světa a vysvěcení jim nadobro zavřelo bránu!
Vlaďka N., (60), Ústí nad Labem
