Jak byste reagovali vy, kdybyste prožili v cizí zemi a na opuštěném místě nevysvětlitelný zážitek?
Po rozvodu jsem svůj čas rozdělila mezi pomáhání dceři s vnoučaty, pokud potřebovala, a mezi své zájmy. K těm hlavním patřilo cestování. S bývalým manželem jsme se do světa moc nepodívali, byl jednak líný a jednak neustále na něco šetřil. To jsem si nyní chtěla vynahradit. Samotné se mi jezdit nechtělo, naštěstí jsem měla kamarádku Věru, kterou nedávno potkalo totéž co mě, tedy rozvod.
Musela jsem jet sama
Před dvěma lety jsme s Věrou plánovaly kratší putování po Francii. Měly jsme to všechno přesně naplánované a rezervované. Bohužel týden před odjezdem si Věra nešťastně zlomila nohu. Hodně jsem se na tu cestu těšila a nechtěla jsem nic rušit. Zkusila jsem ještě na poslední chvíli sehnat někoho ze známých, ale takhle narychlo se to nikomu nehodilo. Vydala jsem se proto do Francie odvážně sama. Nějaké cestovatelské zkušenosti jsem měla a jazykově vybavená jsem byla také, takže jsem se nebála. Netušila jsem ale, jak zvláštní, tajemný a neuvěřitelný zážitek mě v zemi galského kohouta potká. Po příletu do Marseille jsem se řídila plánem, který jsme s Věrou měly předem sestavený. Nezapomínala jsem kamarádku pravidelně informovat o průběhu cesty, aby věděla, o co přichází. Nemusela jsem řešit skoro žádné problémy, všechno klapalo tak, jak mělo. V Marseille jsem si půjčila auto, protože jsem chtěla projet provensálskou krajinu. Měla jsem na to tři dny a tři noci.
Po záblesku jsem nevěřila svým očím
Druhý den mého putování autem jsem projížděla malebnými vesničkami a krásnou krajinou. Na úzkých silnicích jsem nepotkávala mnoho dalších vozidel. V jednom kopci jsem dojela pomalu se pohybující starý Renault. Bylo to zrovna v místech s mnoha zatáčkami. Netrpělivý řidič by na mém místě asi zuřil, já jsem ale nikam nespěchala a tak jsem přizpůsobila rychlost a jen čekala, až se dostaneme na rovnější úsek. U jedné zatáčky dokonce Renault úplně zastavil. Z auta vystoupila nějaká žena, jako by se s řidičem hádala. Pak se ale zase pokorně vrátila zpátky. Viděla jsem, že vůz je plně obsazený, byla to asi rodina s dětmi. Renault se znovu rozjel a já pokračovala v určité vzdálenosti za ním. Najednou se přede mnou rozzářilo prudké světlo. Byl to jen krátký záblesk, ale já jsem jasně viděla, jak to auto s rodinou úplně zmizelo. Prostě už na silnici nebylo. V šoku jsem zastavila. Nevěřila jsem svým vlastním očím. V první chvíli mě napadlo, že Renault sjel dolů ze srázu, ale jasně jsem viděla, že ve stráni ani pod ní žádný převrácený vůz není.
Jak se to mohlo stát?
Nevěděla jsem, co mám dělat. Bála jsem se vystoupit z auta. Měla jsem strach pokračovat v jízdě. Za chvíli za mnou zastavil nějaký mladý Francouz a ptal se mě, jestli jsem v pořádku. Vymluvila jsem se na to, že se mi udělalo nevolno a když se mladík ujistil, že jsem v pořádku, jel dál. Cítila jsem, že by mi to, co se stalo, nikdo nevěřil. Bojovala jsem se svým svědomím, které mi říkalo, abych všechno ohlásila na nejbližší policejní stanici. Jenže jak by reagovali místní strážci zákona, kdyby jim nějaká starší Češka vysvětlovala, jak byla svědkem toho, že zmizelo auto s lidmi? Když mě ten mladý Francouz předjel a normálně projel místem, kde se ztratil Renault, dodalo mi to odvahu a jela jsem dál také. Večer jsem pak vše telefonicky probírala s Věrou. Vysvětlení je víc. Možná jsem byla svědkem časové smyčky, kdy se v našem světě najednou ocitlo auto z jiné doby. Možná posádku Renaultu unesly mimozemské bytosti. A možná to byl jen nějaký přízrak po dávném neštěstí. Dodnes nevím, jestli je některá z těchto možností správná. Jistotu mám ale v tom, že na tu děsivou chvíli v provensálských kopcích nikdy nezapomenu!
Magda M., (51), Praha
