Naše osmdesátiletá sousedka Františka se pro mě stala další babičkou. Nikdy by mě ale nenapadlo, že jsem byla jediná, koho v životě měla a komu jednou odkáže svůj majetek.
Když jsem si po dokončení vysoké školy hledala podnájem, musely jsme se domluvit se dvěma kamarádkami, že do toho půjdeme spolu, protože jsme samozřejmě neměly peněz na rozdávání.
Našly jsme pěkný byt, kde jsme měly každá svou místnost, slušný nájem, a tak jsme byly spokojené. Jediné, co nás ze začátku trochu stresovalo, bylo to, že jsme okolo sebe měly za sousedy jen samé důchodce.
Vyprávěla nám o svém mládí
Čekaly jsme, že budeme dostávat vynadáno za to, že dupeme, povídáme si do večera a něco podobného, ale k velkému překvapení se nic takového nestalo.
Sousedi pod námi byli sami vzhůru do tří do rána a spíš rozčilovali oni nás, že jim křičela televize, když jsme ráno vstávaly do práce. Sousedka vedle byla milá paní, která nám často přinesla kousek koláče a vyprávěla nám, co dělala zamlada.
Byli jsme s ní v nejhorších chvílích
Takto jsme žily asi čtyři roky, než si kamarádka Helena našla partnera, odstěhovala se, a já se tak rozhodla i můj vztah s Jánem posunout dál a sestěhovat se. Třetí Věrka si tak musela hledat jiné bydlení. Pak se ke mně konečně mohl nastěhovat můj nynější manžel.
I pak k nám chodila naše osmdesátiletá sousedka na kafíčko a „pokec“. Dokonce jsme s ní prožívali velmi těžké období, kdy jí během autonehody zemřela její jediná dcera.
Stala se mou další babičkou
Nějak jsem se nemohla smířit s tím, že paní Františka zůstala najednou sama. Proto jsem jí pomohla zařídit dovážku obědů, sem tam jí uklidila a později ji navštěvovala i s naším synem.
Když v požehnaném věku dvaaosmdesáti let zemřela, bylo mi to skutečně líto. Měla jsem pocit, jako kdyby mě opustila moje vlastní babička. Vždyť jsem s ní trávila opravdu spoustu času a měla jsem ji upřímně ráda.
Při čtení závěti jsem málem omdlela
Obrovský šok ale přišel v okamžiku, kdy jsem našla ve schránce dopis, v kterém se psalo, že se mám dostavit ke čtení závěti naší sousedky Františky. Sice jsem věděla, že jsme byli jediní, koho měla, ale že by nám něco odkázala, to mi přišlo úplně šílené.
Když jsem se později dozvěděla, že nám Fraatniška odkázala vše, co měla, myslela jsem, že omdlím, a pořád jsem tomu nechtěla uvěřit. Jenže vysvětlení bylo docela prosté. Dcera naší sousedky totiž neměla děti a sourozenci Františky už byli dávno po smrti.
Já, můj manžel a náš malý syn jsme tak byli skutečně jediní, koho Františka měla. A protože jsme se k ní vždy chovali hezky, pamatovala na nás ve své závěti. Najednou jsme se tak stali majiteli sousedního bytu, chaty na Lipně a téměř tří milionů, které měla Františka našetřené. A já už vím, že zázraky se opravdu dějí.
Denisa O., 61 let, Pardubice
