Ten nucený domácí režim nás stál málem manželství. Po pár týdnech jsme měli v domku dokonalou ponorkovou nemoc, která vyvrcholila příjezdem policie. Od té doby má naše manželství nouzový stav.
Manžel musel najednou zůstat doma. Stejně jako spousta dalších lidí. Byl omezený pohyb, lidi nemají nikam chodit, kdo musí, tak do práce a nakoupit. A co doma? Prvních pár dní jsme si povídali, koukali se na televizi, četli si. Můj muž ale začal pořád víc času trávit na internetu. Říkala jsem si tak ať, nějak se zabaví, co má taky chudák dělat. Venku bylo ještě nevlídno, taky bychom museli mít roušky přes pusu, tak jsme šli maximálně před dům a za roh. Já šila roušky, četla si, nebo telefonovala s kamarádkou, se kterou máme volání zadarmo. Po týdnu mi ale začalo být divné, že je na tom počítadle do noci a je jako pěna, ani nedutá. No co, řekla jsem si, tak si tam prohlíží nějaké hanbaté obrázky, třeba najde inspiraci… Jenomže to nikdy na velkou inspiraci nevypadalo, jestli mi rozumíte. Taky když se dovalil někdy nad ránem do postele, už jsem spala, a pokud jsem se probudila, sama jsem neměla náladu na nějaká alotria. Rozhodla jsem si zjistit, co na tom internetu vlastně vyvádí. Blesklo mi hlavou, že třeba hraje nějaké hazardní hry, četla jsem o tom, že se dá tímhle online hraním a sázením na internetu sice dost vyhrát, ale většinou je to opačně, lidi přijdou o veškerý majetek, pokud je dřív nestačí dát někam do psychiatrické léčebny jako notorické gamblery. Je to prý nemoc. A můj muž mi pomalu nemocný připadal. Nebylo ovšem jednoduché jeho činnost na počítači odhalit. Když ten krám zavřel, musela bych znát heslo, což mi samozřejmě neprozradil, ani když jsem chtěla třeba něco najít, nějakou informaci vyhledat a zeptala jsem se ho na heslo jen jakoby mimochodem. To byla moc průhledná lest.
Moje příležitost
Jenomže jednou na nás někdo zazvonil a já byla zrovna v koupelně. Můj Antonín šel otevřít. U zavřené branky pak s rouškami na puse něco řešil s městskou policií. Stáli tam, Tonda rozhazoval rukama a krčil rameny. Řekla jsem si, že půjdu vařit večeři… A koutkem oka najednou zahlédnu, že je u Tondy v pokoji otevřený počítač. Jak od něho totiž vstal, zapomněl ho uspat, na obrazovce se teď jen míhaly povědomé klikiháky. Úsporný režim… Ha, povídám si, to je moje příležitost, jak to tedy Toníček s tím internetem má, co je tam natolik zajímavé, že se od toho těžko odtrhává? Dneska je mi naprosto jasné, že jsem to měla nechat plavat, neměla jsem se mu v tom počítači vrtat, kdo se moc ptá, moc se dozví. A přesně to se stalo mně. Když jsem obrazovku rozsvítila, objevila se přede mnou písemná konverzace mezi Tondou a nějakou holkou. Tedy, její obličej nebyl celý vidět, měla ho zakrytý na fotografii rouškou, takže vypadala, že jí může být patnáct, ale klidně i třicet, nedalo se to určit. Když jsem se začetla do několika jejích odpovědí, pomyslela jsem si, že chodí asi do základky a to ještě nějaké pomocné, nebo co. Tak dementní řeči nevedou ani v nějaké pitomé telenovele. Jenomže zřejmě na mého manžela zabíraly, došlo mi. V tom jsem slyšela odjíždět auto, měšťáci už zjistili, co chtěli. Vyskočila jsem od počítače a běžela naproti manželovi ke dveřím.
Guláš na zdi
„Prej se tu někdo v noci motá. Teď vykrádaji ty baráky, tak si dávaj bacha. Viděli tu nějaké maníky s kapucama na hlavách,“ informoval mě, aniž bych ho vyzvala. „Tak jsem jim dával nějaký tipy, tady vzadu u hřiště v lesíku se scházej takový individua…“ A pak, aniž čekal na mou reakci, odešel do pokoje. Já jsem se vrátila do kuchyně, guláš by se mohl už býval pomalu připálit. Jak jsem tak nad tím hrncem stála, dala plyn trochu navíc a míchala, došlo mi, že mu to dojde. A došlo. Že když byl tak dlouho pryč, musel být na obrazovce úsporný režim, ale nebyl… Protože jsem na něm před chvílí byla já. A ten padouch si pěkně počkal až bude gulášek na stole, otevřel si lahváče a povídá s úplným klidem: „Nediv se. Nebaví mě to tady. Co my dva si tak máme po těch letech říct? Kdyby nepřišli fízlové, tak nic. Možná tak jedině to, že je ten guláš zase připálenej. A já se potřebuju nějak zabavit, když jsem musel zavřít provozovnu.“ Tak jsem to dostala, můžu za to samozřejmě já, Toníčka totiž nudím, on chudinka musí rozhazovat sítě mezi nějakými infantilními ženskými a pak ještě dostane připálený guláš. To mě tedy zvedlo mandle! Odneslo to nějaké nádobí. Guláš se částečně ocitl na zdi, jen ať si ho odtud ten parchant sní, to jsem mu samozřejmě hned poradila. A poslala jsem ho, kam ho jeho internetová vášeň táhne.
Zásah policie
Bylo to u nás tenkrát dost divoké, ten randál nenechal v klidu ani sousedy a ti přivolali městskou policii. Jejich vůz nebyl daleko. Byla bych se vsadila, že ti chlapi se pod těmi rouškami pěkně řehnili. Měla jsem chuť jim je strhnout, abych se přesvědčila. Ale to víte, odstup dva metry, to se musí dodržovat, taky nechci mít tu novou nemoc, ostatně jsem skoro v pásmu ohrožení,co si budeme povídat, nejsem nejmladší. Ale Antonín taky není žádný mladík, ale to on ví, vmetla jsem mu to několikrát, ještě než přijeli. No, zdrželi se tentokrát trochu déle, domlouvali nám, ať neděláme hlouposti, ať jim v téhle době nepřiděláváme práci, že toho mají moc. No, ten večer už jsme si dali tedy říct a taky od té doby si oba dáváme pozor. Tonda už chodí dřív spát a koukáme na televizi, na každou volovinu, ale možná nám došlo, že bychom neměli ztrátu manželství riskovat.
Jarmila (59), Česká Třebová
