Jen jednou se zdálo, že naše dívčí přátelství ohrozí kluk. Nakonec se ukázalo, že mohu mít oboje – kamarádky i muže pro život.
Jak typické! „Má dvacet minut zpoždění,“ prohodím, aniž bych očekávala odpověď. Byla to už klasická situace. Zatímco já a Petra jsme jako vždy dorazily včas, Lada tu ještě nebyla. Postávaly jsme na nádraží, vlak měl odjezd za pár minut. Jestli ho stihneme, bude to zázrak.
Lada se snad nikdy nenaučí chodit včas. Každou chvíli se přiřítí se standardní výmluvou o zpoždění hromadné dopravy, rozbitém budíku nebo jiné nenadálé situaci, zpražíme ji pohledem a běžíme, abychom stihly náš vlak.
Stihneme to. Skočíme dovnitř, dveře se zavřou, vlak zahouká a my jedeme. Funíme jako po maratonu a já mám chuť Ladu rozcupovat na kusy. Ta její nedochvilnost mě přivede do hrobu. Přitom dnes je tak významný den, nemůžeme přijet pozdě.
Je to náš první den na vysoké, kam jsme se jako zázrakem dostaly všechny tři. Po boku Lady a Petry jsem absolvovala celou střední školu a teď společně míříme do velkého světa – vysoká škola – hlavní město.
Prostě idol
Nemohla jsem se dočkat všech dobrodružství, které nás tam čekají, a netušila jsem, že to první potkáme hned ve dveřích do školy. Jmenoval se Roman, a byl to žák z vyššího ročníku, skoro jsme ho porazily, když jsme se řítily do školy na první přednášku, a on nám potom ještě ochotně pomohl najít učebnu.
Stačilo tak málo, a už jsme se do něj zbláznily – všechny tři. Stal se idolem, byly jsme nadšené, když nás jen pozdravil. Nadšení ale vystřídala závist a žárlivost ve chvíli, kdy se náš idol zakoukal do jedné z nás.
Máš čas?
„Nemáš večer čas?“ pošeptal mi ve frontě na oběd, a já myslela, že v tu chvíli upustím na zem svůj tác i s příbory. A kamarádky? Ty zase vypadaly, že mě těmi svými tácy vezmou po hlavě. Nevěděla jsem, co mám dělat.
Jít na rande a rozhádat se s kamarádkami? Nebo nejít a udobřit si holky? Rozhodla jsem se pro druhou možnost, nechtěla jsem ohrozit přátelství kvůli klukovi. „Jsi normální? Upaluj se mu omluvit!“ spustily na mě hned druhý den ve vlaku Lada s Petrou, když se dozvěděly, že jsem na rande nešla.
Tehdy jsme si slíbily, že už jedna na druhou v životě nebudeme žárlit. Ve škole jsem hned běžela za Romanem, abych se mu omluvila a vše vysvětlila. Chvíli si mě zkoumavě prohlížel a nakonec řekl: „A dnes už mě nenecháš čekat, vid?“ Nenechala jsem. Už nikdy.
Zdena (61), Benešovsko
