Člověk má pět smyslů. Někteří živočichové kolem nás jich ale mají daleko víc.
Před časem jsme měli psa, na kterého vzpomínáme s láskou, ale i s pocitem hrůzy. Rexe jsme našli jako opuštěné štěně, které někdo bezohledný uvázal na kraji lesa ke stromu. Vzali jsme si ho domů, protože nám nedávno jiný pes odešel do zvířecího nebe. Rex se ukázal jako mimořádně inteligentní tvor. Možná to bylo i tím, že sice připomínal německého ovčáka, ale byl křížený i s jinými rasami. A říká se, že kříženci občas zdědí to nejlepší.
Začal se chovat podivně
Do našeho vesnického domu přijížděli často různí příbuzní. Udržovali jsme dost kontaktů a návštěvy se u nás hodně střídaly, hlavně o víkendech. Jednoho dne přijel i můj bratranec Eda s rodinou. Neměli to k nám zrovna blízko z Krkonoš, kde žili a tak byly jejich příjezdy vzácné. O to víc jsme si je užívali. Obzvlášť Edu jsem měla ráda, v dětství, kdy se naše rodiny navštěvovaly, jsme prožili spoustu dobrodružství. Rex všechny hosty přivítal s veselým štěkotem a nadšeným vrtěním ocasem. Jenom u Edy reagoval jinak, až nás to zarazilo. Nejprve na něho vrčel, potom ale zvedl hlavu a začal výt. Vypadalo to, že se k mému bratranci bojí přiblížit. Zajímavé bylo, že tímhle odtažitým způsobem se k Edovi choval po celou dobu, kdy u nás byl na návštěvě. Bratranec to vysvětloval tím, že z něho nejspíš cítí jejich psa, ale to by přece musel i z ostatních členů jeho rodiny.
Za půl roku to přišlo znovu
Dva týdny nato mi na mobil zavolala Edova žena. Už podle jejího uplakaného hlasu jsem hned věděla, že je něco špatně. A také že bylo. Můj oblíbený bratranec spadl ze střechy, když na ní dělal nějakou drobnou opravu. Ležel v kómatu v nemocnici a šance na přežití nebyly velké. Vydali jsme se tam hned s manželem přes půl republiky autem; po cestě nás ale zastihla ta nejsmutnější zpráva. Eda zemřel. Až po jeho pohřbu jsem si vzpomněla, jak se k bratranci choval náš Rex a dala jsem si to do souvislostí, i když mi to připadalo dost šílené. Kdysi jsem ale četla, že některá zvířata mají opravdu dar vycítit blížící se smrt. Půl roku po Edově nečekaném odchodu se náš pes stejným způsobem začal chovat k mé matce, která bydlela ve vedlejším domě. Vystrašilo mě to. Nevěděla jsem, co mám dělat a jestli to mám matce říct přímo. Nakonec jsem jí doporučila, ať na sebe dává zvýšený pozor. Nebylo to nic platné. Za dva týdny se jí udělalo špatně a odvezla jí sanitka. V nemocnici zjistili, že má rakovinu v pokročilém stádiu, kdy už došlo k metastázám.
Jedna záhada nakonec
Nemoc měla strašně rychlý průběh. Matku si už v nemocnici nechali. Domů ji pak pustili vlastně jen „na dožití“. Bylo to neuvěřitelně stresující období a bez prášků na uklidnění bych se asi zhroutila. Nakonec přišlo to, co bohužel bylo neodvratné: smrt. Po nějaké době jsem se o Rexovi bavila s manželem a on se mi kupodivu nevysmál. Souhlasil, že asi máme doma mimořádně vnímavé zvíře. To jsme netušili, že nás podobná zkušenost čeká brzy ještě jednou. Za čtvrt roku se Rex stejným způsobem začal chovat ke švagrové. Té jsme o předchozích případech hned řekli, ale nevěřila nám – i když jasně viděla, jak na ni Rex reaguje. Neuplynul ani měsíc a švagrovou na silnici srazilo auto. Byla na místě mrtvá. Brzy poté se stala poslední podivná věc. Jednoho dne Rex zmizel. Stejně ze dne na den, jak k nám přišel, když jsme ho našli, tak i odešel. Už jsme ho nikdy neviděli. Dodnes si myslím, že to byl možná nějaký převlečený posel smrti, který ohlašoval blížící se tragédie.
Květa Š., (44), Ostrava
