Náš sen jsme si nakonec splnili

Byl to náš celoživotní sen. Jenže, na rozdíl ode mne, můj manžel vždy věřil, že ho nakonec zrealizujeme. Jenže léta ubíhala a nás pohltila práce, děti, vnučka.

Vždycky jsme rádi s Honzou jezdívali na kole. Poslední roky vlastně každý den po práci. Udělali jsme si několikadenní výlety po Evropě. Ale s nápadem, že pojedeme na kole kolem světa, mě manžel skutečně zaskočil.

Přípravy trvaly tři roky

Když mi vyložil svůj plán, trochu jsem se lekla. První, co mě napadlo bylo, zda na něco takového vůbec máme. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Ale můj muž už hořel nadšením a nedal se zastavit.

Plánoval trasu, zjišťoval všechny potřebné údaje, nutnost očkování. Začal promýšlet úsporná řešení, co všechno je nezbytně nutné vzít s sebou.

Trénovali jsme pilně

Začali jsme také pracovat na své kondici. Oběhali jsme všechny doktory, absolvovali kompletní prohlídky. A čas rychle utíkal. Naše rodina byla šokovaná. „Mami, vždyť ti bude jednašedesát.

To je nerozum, velké riziko. To nemůžete s tátou myslet vážně!“ Dcera si myslela, že jsme se zbláznili. Ale nebyla to pravda. Naše rozhodnutí bylo zodpovědné, stejně jako naše příprava.

Poslední kroky

Konečně jsme mohli odejít ze zaměstnání do důchodu. Uspořádali jsme doma malou „důchodcovskou“ party a vrhli se do závěrečných příprav. Museli jsme někam uskladnit osobní věci z našeho bytu, který jsme se rozhodli na tři roky pronajmout. Tak dlouho chceme totiž být na cestě. A pak už zbývalo jen zabalit a jet.

Přepadl mě smutek

Poslední týden před odjezdem mě přepadl smutek. Tři roky neuvidím děti ani svou malou vnučku. Až se vrátíme, bude z ní už školačka. Není to přece jen bláznovství? Manžel se mě snažil uklidnit.

„Neboj se Ájo. Jak znám naši dceru, určitě nezůstane u jednoho dítěte. Vnoučat si ještě užiješ, až se vrátíme.“ Na náš start se s námi přišlo rozloučit spousta lidí. Rodina, přátele, známí, bývalí kolegové z práce. Bylo to veselé, dojemné, smutné a krásné. Pocity se ve mně střídaly jak aprílové počasí.

Svoboda pohoda

Jsme už půl roku na cestě a vůbec nelituju. Je to krása. Nikam se tak moc neženeme. Poznáváme nové kraje a lidi. Naučili jsme se vyjít s minimem, jíst jednoduchá jídla. Možná, že celý svět za ty tři roky neobjedeme.

No a co? Už cesta je přece cíl. Určitě naše volba není pro každého. Chtěla jsem vám ale všem jenom říct, abyste se nevzdávali svých snů. Tak vzhůru do pedálů.

Ája K. (62), t. č. Brusel

reklama
reklama

Komentáře