Od jisté doby věřím tomu, že mezi námi chodí tajemné bytosti, které mají moc změnit naše životy. Mně se něco takového stalo před několika lety.

Byla jsem zrovna sama a docela mě to trápilo. Kamarádky jsem sice měla, ale ty měly svých povinností až nad hlavu, takže příliš času neměly. Nevyčítala jsem jim to. Ale připadala jsem si jako ono pomyslné páté kolo u vozu.

Zvláštní tušení

V té době mě z podniku vyslali na služební cestu do malého městečka. Odpoledne jsem se vracela domů. Přišla jsem na nádraží a už jsem se chystala nastoupit do vlaku. V tu chvíli se ve mně ozval jakýsi vnitřní hlas a snažil se mě přesvědčit, abych to nedělala. Abych počkala až na další spoj. Aniž bych o tom nějak rozumně přemýšlela, poslechla jsem. Cítila jsem se ale hrozně zmatená.

Čekání na vlak

Další vlak jel za čtyřicet minut. Došla jsem si do tamní kantýny pro kávu. Posadila jsem se na lavičku a rozhlížela se kolem sebe. Nechápala jsem, co to vlastně dělám. Kolem prošel starý pán s šedými vousy a přátelsky se na mě usmál. Taky jsem se usmála. Čas ubíhal pomalu. Konečně přijel vlak. Ten divný vnitřní hlas se už neozval, a tak jsem nastoupila.

Usměvavý pán

Uvnitř bylo celkem plno. Jediné volné místo bylo vedle muže, který mi byl velmi sympatický. Posadila jsem se a on mě oslovil. Dali jsme se do řeči a já jsem o pár sedadel vepředu znovu zahlédla toho starého pána z nádraží. Opět se na mě usmál. Když jsem se tam ale podívala po chvilce, už tam nebyl a neobjevil se víc ani do chvíle, kdy jsme vystupovali – já i můj nový známý Luděk na stejném místě.

Osud, nebo náhoda?

Protože jsme si s Luďkem dobře rozuměli, domluvili jsme se, že se znovu uvidíme. Až při našem třetím setkání jsem mu vyprávěla o tom, jak mě k tomu „jeho“ vlaku nasměroval vnitřní hlas. Byli jsme oba v šoku, protože on o jednu stanici dál prožil něco podobného. Chtěl jet až následujícím spojem, ale něco nebo někdo mu našeptávalo, aby nastoupil do toho dřívějšího. A když jsem se zmínila o tom starém muži, Luděk zaraženě pronesl, že ho viděl také. Připadali jsme si, jako by nás dohromady daly nějaké tajemné síly osudu.

Dobré znamení

S Luďkem jsem vyprávěli příběh o našem seznámení dalším lidem, ale nikdo nám nevěřil. Když jsme se za rok a půl brali a vycházeli jsme před radnici, všimla jsem si mezi přihlížejícími znovu onoho starého muže. Než jsem na něj ale stačila Luďka upozornit, tak zmizel. Nyní jsme spolu už přes dvacet let a každý rok společně děkujeme onomu neznámému za to, že nás svedl dohromady.

Hana P. (66), Moravský Krumlov