Roky jsme bydleli v bytě s majitelem a těšili se, že jednou naspoříme dost peněz na malý domeček se zahrádkou někde za Prahou. Skončili jsme bez peněz i naděje.

S manželem jsme se brali ještě za komunistů, kdy málokdo vlastnil byt. Bylo běžné bydlet v bytě obecním. Platili jsme činži, měli jsme na byt dekret a nic víc jsme neřešili. Nikdy nám nevadilo, že byt nevlastníme. Proč také? Že by nás chtěl někdo z ničeho nic vystěhovat tenkrát nehrozilo.

Na rozbahněnou stavbu jsme nechtěli

Jednou přišel domů manžel s tím, že mu v práci nabídli družstevní byt v nové panelákové zástavbě v Bohnicích 4 + 1. Přeci jen jsme žili v bytě 2+1 a tak jsme se na nabízený byt vyrazili podívat. Přijeli jsme na rozbahněné staveniště a nabízený „velký byt“ byl menší než náš současný.

„Chtělo by se ti sem?“ ptal se opatrně můj manžel a já na něm viděla, jak je nepříjemně překvapen. „Josefe, tohle není pro nás!“ vyřešila jsem rázně jeho pochyby. Bydleli jsme téměř v centru Prahy, a to se s tímhle kurníkem nedalo srovnat. A tak jsme tuto „skvělou“ podnikovou nabídku rychle odmítli.

S revolucí se vše změnilo

Jenže pak přišla revoluce a s ní se změnily i podmínky bydlení. Došlo k restitucím a privatizacím a obecní byty tak vlastně skončily. Náš dům měl restituenty. Naštěstí to byla rodina, která dům nechtěla prodávat a ani nás nechtěla vyštvat.

Jen se změnily podmínky a my začali samozřejmě víc platit, ale i tak jsme byli šťastní, jak to dopadlo. Rozhodli jsme se ale, že budeme spořit, protože bychom si rádi na důchod pořídili přeci jen něco vlastního, co také jednou přenecháme našim dětem.

Splnil se nám sen

A tak jsme před pěti lety začali hledat, co by bylo v našich možnostech a co by se nám líbilo. Před rokem jsme konečně objevili kouzelný domeček 40 km od Prahy s malou zahrádkou, a navíc v cenové relaci, kterou jsme si mohli dovolit.

Něco nám slíbil ještě půjčit můj bratranec, aby nám ta skvělá koupě neutekla! Když jsme byli na prohlídce, hned jsme věděli, že to je přesně to o čem sníme, a i našim dětem se to moc líbilo. A tak jsme začali řešit všechny právní náležitosti související s koupí.

Realitní kancelář jako jistota

Domek jsme kupovali přes realitní kancelář, abychom měli jistotu, že nenalítneme podvodníkovi. Cena reprezentovala naše celoživotní úspory, kdy jsme šetřili, jak jsme mohli, abychom co nejvíc přiškrtili rodinný rozpočet. Naštěstí jsme měli hodné děti, které si nestěžovaly a chápaly, že dům chceme i pro ně.

Byli jsme tedy šťastní, že realitní makléř připravil smlouvy a my je jen prostudovali a podepsali. Naše peníze jsme převedli do úschovy k advokátovi, který s realitkou spolupracoval a pomalu začínali balit. Klíče od domu dostaneme po vypršení úschovy a přepsání domku v katastru na naše jméno.

Předání domu se oddalovalo

To, co mělo původně trvat měsíc, se ale začalo nějak protahovat. Nebylo nám to ani moc divné, protože jsme v tomto směru neměli žádné zkušenosti. Až jednou přišel náš syn a nasadil nám brouka do hlavy.

„Nezdá se vám, že to trvá nějak dlouho? Kamarád, co studuje práva mi říkal, že se mu to zdá už docela divné, že se termín stěhování stále odsouvá.“ Tu noc jsme s manželem moc špatně spali a hned ráno jsme vyrazili do realitní kanceláře s tím, že na ně udeříme. Co jsme se dozvěděli jsme nečekali ani v nejhorším snu.

Chybělo málo a byli jsme na ulici

Přijal nás ředitel realitky a nám bylo jasné, že jde do tuhého. Po opatrném úvodu nám sdělil, že s advokátem, u kterého máme peníze v úschově rozvázali smlouvu pro ztrátu důvěry. Zjistili totiž, že vykutálený právník zmizel se všemi penězi, které měl v úschově a které byly na účtu k tomu určenému. Ten dosahoval hodnoty padesáti milionů. Byli jsme v šoku.

Naše celoživotní úspory zmizely neznámo kam. Navíc změna na katastru ještě neproběhla, a tak majitelem domku byl stále původní majitel. Pomalu nám docházelo, že nemáme ani peníze ani bydlení. Jediné, čím jsme se v tu chvíli mohli uklidňovat bylo, že jsme ještě nedali výpověď z bytu našemu domácímu, jinak bychom byli doslova a do písmene na ulici!

Vše řeší policie a soud

Vše začala řešit policie a vykutáleného právníka po pár dnech zadrželi. Sice jsme na něj stejně jako všichni poškození dali trestní oznámení, to nám ale peníze nevrátí, protože právník stihl celou sumu špatně investovat ještě před vzetím do vazby a padesát milionů tak skončilo v propadlišti dějin.

Stále se nemůžeme smířit s tím, že jsme přišli o vše, a ještě budeme pár let splácet dluh mému bratranci.

Markéta M. (63), Praha