Můj čas na kafíčko

Našla jsem muže, který mi vrátil smysl života!

Potkali jsme se znovu v parku a pochopili, jak moc si rozumíme.

Poté, co jsem ovdověla a onemocněla, nedoufala jsem, že mě ještě něco pěkného potká.

Snad můj příběh poslouží jako důkaz o všemocné síle lásky a o tom, že dokud jsme tady na světě. Vždy nás může potkat krásný a hluboký cit, bez ohledu na stáří.

Nemohla jsem pořádně chodit

Prožila jsem dlouhé a šťastné manželství, které trvalo téměř třicet let. Měli jsme dva syny, kteří postupně odešli z domova a oženili se, ale stále s námi byli v kontaktu. Ovdověla jsem, když mi bylo padesát tři let.

Zákeřná nemoc postupovala rychle, od stanovení diagnózy do úmrtí mého milovaného manžela uplynulo sotva půl roku. Dlouho a těžce jsem se s tím vyrovnávala. Zůstala jsem sama a domnívala se, že nyní, v podzimu života, už to nebude jinak. Potom jsem onemocněla i já.

Výsledkem té nemoci bylo omezení mého pohybu. Já, která byla zvyklá celý život rychle a pevným krokem chodit, jsem se najednou ocitla odkázaná na francouzské hole. Těžce jsem to nesla a nebýt synů, kteří mě navštěvovali, asi bych úplně klesla na mysli.

Bylo mi jasné, že už nikdy nic nebude tak, jak to bylo dřív. O to více jsem se vracel ve vzpomínkách k minulosti a ke všemu, co jsem prožil. Do budoucnosti jsem příliš nehleděl. A přece se stalo něco, co můj složitý a smutný život změnilo. Jako by na zšeřelé obloze najednou vyšla duha.

Pomohla nám i náhoda

Jmenoval se Emil, bylo mu o pět let méně. Potkali jsme se v nemocnici. Dali jsme se spontánně do řeči a zjistili jsme, že si máme o čem povídat. Svěřila jsem se Emilovi se smrtí svého manžela. On byl rozvedený a prožil si peklo se ženou, závislou na alkoholu.

Byl to krásný dlouhý rozhovor v nemocniční čekárně, ale nic dalšího jsem si od toho neslibovala. Občas to tak bývá: lidé se potkají, popovídají si a pak už se nikdy nevidí. Snad jedině náhodou. A právě taková náhoda na sebe v případě mě a Emila nenechala dlouho čekat.

Týden po našem setkání jsme se s Emilem potkali v parku. Spatřil mě a zamířil ke mně. Sedli jsme si spolu na lavičku. Bylo to, jako bychom pokračovali v tom rozhovoru z nemocnice.

Cítila jsem, jak se mi ulevuje, že se můžu někomu s důvěrou vypovídat. Když jsme se pak po hodině loučili, poděkovala jsem Emilovi, že mi naslouchal a řekla mu, že je mi s ním dobře.

Lásce nezáleží na věku

Scházeli jsme se pak s Emilem čím dál častěji, nyní už plánovaně. Většinou jsme seděli někde venku na sluníčku, pouze při špatném počasí jsme zašli do nějaké kavárny či restaurace. Snažila jsem se nepřemýšlet o tom, kam by se mohla tato naše setkávání nakonec vyvinout.

Pak se mě jednoho odpoledne Emil zeptal, jestli ještě věřím v lásku. On sám prý donedávna myslel, že není možné, aby měl ještě někoho rád. Teď už si tím ale není jistý. Přiznala jsem, že i z mojí strany už jde o něco víc, než o pouhé přátelské povídání.

Shodli jsme se na tom, že jsme oba asi blázni. Emil ale prohlásil, že cestu k sobě přece mohou lidé najít v kterémkoliv období života. Bylo to něco jiného, než láska v mládí. Vnímala jsem, jak se mi vrací síla a chuť do života. I když jsem nemohla pořádně chodit, v duši jsem se cítila o dvacet let mladší.

Jsme spolu šťastní

Po půl roce jsme s Emilem dospěli k závěru, že se vezmeme. Měli jsme malou, ale krásnou svatbu. To už jsme žili spolu. Já jsem se musela potýkat s dalšími zdravotními komplikacemi. Trochu jsem se bála, jak bude můj nový manžel reagovat.

Byl naprosto fantastický, podržel mě před důležitou operací i při následné rehabilitaci. I dnes, když vám píšu svůj příběh, mám v očích slzy dojetí nad tím, jaký je Emil hodný a pozorný partner.

Po svatbě mi slíbil, že udělá všechno pro to, abych byla šťastná. A já i díky němu vím, že pokud člověk ve svém srdci cítí lásku, tak překoná všechno na světě!

Radka L (50), Přerov

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden