Našla jsem si sportovce

Po dlouhém hledání jsem konečně našla muže, který byl nejen pohledný, ale i chytrý a hodný. Měl ale jednu obrovskou vadu. Hrozně rád sportoval!

Po rozvodu jsem se začala cítit opuštěná a tak jsem se rozhodla někoho si najít. Myslela jsem, že to nebude nijak těžké, vždyť chlapů je všude celkem dost. Jenže, každý, s kým jsem se seznámila, měl nějakou dost podstatnou vadu.

Jeden nasával, další byl hloupý a ten poslední byl nejhorší. Měl snad každou nemoc, co na světě existuje. Prostě hypochondr! Tak jsem se s ním rozešla a chuť hledat někoho dalšího mě přešla.

V parku mě oslovil štramák

„Paní, neztratila jste šáteček?“ ozvalo se za mnou jednoho dne a já uviděla fešáka na kole, jak zdvíhá ze země můj hedvábný šátek. Padli jsme si do oka a hned si dali v nedaleké kavárně limonádu.

On byl totiž abstinent a nekuřák. A taky velký sportovec. „Jezdíte, Helenko na kole? Mohli bychom si spolu někam vyrazit. Přece nebudete celý víkend doma!“ lákal mě a já, abych se před ním vytáhla, sebevědomě přikývla.

Tvrdila jsem, že kolo je můj velký koníček. Myslela jsem si, že přece není problém si jízdu na kole po asi dvaceti letech osvěžit. Jenže, to jsem se mýlila. Na kole vypůjčeném od kamarádky jsem ujela sotva pár bloků.

Jízdu na kole jsem nezvládla

Nohy mě bolely jako čert a o ostatních částech těla raději ani nemluvě. Pár dní jsem nemohla vůbec sedět. Jenže, moje rande se sportovcem, jak jsem v duchu Jaromírovi říkala, se blížilo.

„Předstírej nemoc! Nebo se vymluv na něco v rodině.,“ radila kamarádka, ale já o svého sportovce nechtěla přijít. Byl vážně moc sympatický, a kde bych někoho takového hledala? Byla jsem zoufalá. Slušivé sportovní oblečení jsem měla koupené, kadeřníka jsem taky absolvovala, jen ten výlet mě děsil.

Nezvládnu to! Do soboty zbýval jen den a já stále netušila, co si počnu. V tom mi padnul zrak na inzerát v časopisu: „Pořiďte si elektrické kolo! Vyjedete bez zadýchání i ten nejvyšší kopec!“ Skoro jsem zakřičela nadšením.

Hned z práce jsem se hnala do obchodu a jedno moc hezké, bílé jsem si pořídila. Domů jsem drandila v nejlepší náladě. Zkazil mi ji až Jaromír druhý den ráno.

Zachránilo mě elektro kolo

„No teda Helenko, tohle snad nemyslíte vážně? To vaše kolo je urážka všech nás poctivých cyklistů!“ durdil se. Do mě vjel vztek. Přece se nenechám ve svém věku peskovat nějakým zastydlým puberťákem.

A tak jsem mu pěkně od plic vynadala. Všechno jsem mu řekla. Že sport nenávidím a kolo jsem si pořídila jen kvůli němu. Že mám ráda kino a divadlo a taky kavárny. A že s ním končím. On na mě chvíli koukal a potom se rozesmál.

Vůbec ten smích nemohl ovládnout. A potom se přiznal. Prý taky nesportuje a na tom kole jel podruhé v životě, protože mu to nařídil lékař. A tak jsme místo výletu šli do restaurace a potom do kina. Ale Jaromír slíbil, že si elektrické kolo pořídí taky a budeme drandit spolu. Pěkně po rovině a bez námahy.

Helena M. (59), Přelouč

reklama
reklama