Můj čas na kafíčko

Návštěva hřbitova mi přinesla chvíle hrůzy!

O strašidelné pověsti toho místa jsem předem nic nevěděla.

Hledala jsem hrob své spolužačky a prožila jsem něco, z čeho jsem se dlouho vzpamatovávala.

Na základní škole byla mojí nejlepší kamarádkou Romana. Život nás pak rozdělil. Zatímco já jsem zůstala v rodném městě, kamarádka se přestěhovala na opačný konec republiky. V dospělosti jsme se pak vídaly na třídních srazech a občas jsme si psaly přes internet.

Jednoho dne jsem se dozvěděla se zpožděním hroznou zprávu, že Romana je po smrti. O své nemoci mi nikdy neřekla, takže to pro mě byl šok. Mrzelo mě, že jsem jí nebyla na pohřbu a rozhodla jsem se to napravit tím, že pojedu navštívit místo jejího posledního odpočinku.

Bloudění mezi hroby

Vzala jsem si na to den dovolené a vydala se na cestu autem. Byl zrovna nepříjemný deštivý podzimní den, ale to mě od plánu neodradilo. Na hřbitově, který jsem chvíli hledala, v tomhle počasí nikdo nebyl. Ve stínu stromů tam panovalo ještě tísnivější šero než jinde.

Od bratra Romany jsem zhruba věděla, kde mám hrob své kamarádky hledat. Měla jsem s sebou krásnou ozdobnou hřbitovní svíci, kterou jsem tam chtěla zapálilt na její památku. Dost dlouho jsem bloudila mezi hroby a kroky mě zavedly až do nejvzdálenějšího kouta hřbitova.

Tam byla skoro úplná tma. Pomyslela jsem si, že by by bylo bývalo dobré vzít si s sebou baterku. Musela jsem přistoupit skoro ke každé náhrobní desce a luštit jména, abych zjistila, jestli je to ten pravý hrob. Najít ho se mi ale dlouho nedařilo. Vzdát jsem to ale nechtěla, už proto, že jsem sem vážila tak dlouhou cestu.

Šepot i výkřiky

Náhle jsem zaslechla nějaké šeptání. V první chvíli jsem si myslela, že je to někdo z dalších návštěvníků hřbitova. Nikdo kolem mě ale nebyl. Nezřetelné šeptání, kterému jsem nerozuměla, se změnilo v hlasité oddechování a po něm následoval tlumený výkřik.

To už jsem měla opravdu strach. Nejistě jsem se kolem sebe rozhlížela. K jednomu hlasu se přidal další, trochu hrubší. Stále jsem ale nikoho neviděla. Ty hlasy kolem mě kroužily. Chvíli se zdály být vzdálené, chvíli to vypadalo, že je mám přímo za zády.

Roztřásla jsem se hrůzou a zkoušela si vzpomenout, kudy se co nejrychleji dostanu k východu ze hřbitova. Když jsem pak zřetelně zaslechla ženský hlas, který říkal, že se chce vrátit zpátky do života, dala jsem se na útěk. Nebylo to snadné, protože jsem se mezi hroby dočista ztratila.

Na chvíli jsem se zastavila. Kolem už bylo ticho, ale já se stejně bála a byla jsem rozhodnutá utéct bez toho, abych Romaně zapálila svíčku. Další výkřik se pak ozval těsně za mojí hlavou a to mě donutilo k zoufalému běhu. Už ani nevím, jak jsem se ze hřbitova dostala. Nasedla jsem do auta a ujížděla pryč, rozhodnutá, že se tam nikdy nevrátím.

Rozhovor s hrobníkem

Časem se mi ten strašidelný zážitek rozležel v hlavě.  Přišly jarní slunečné dny. Předpokládala jsem, že za jasného denního světla se ten děs, který jsem prožila, nebude opakovat. Dodala jsem si odvahy a znovu se na ten hřbitov vydala.

Tentokrát jsem vyjela hodně brzy ráno, abych tam byla dostatečně brzy. Bylo krásné počasí a já jsem hrob Romany našla během pár minut. Všimla jsem si, že nedaleko od jejího hrobu pracuje nějaký muž. Pochopila jsem, že je to hrobník.

Riskovala jsem, že mě bude mít za blázna, ale šla jsem se ho zeptat, jestli se tu někdy nedějí podivné věci. Muž mi odpověděl, že tento hřbitov má opravdu nepěknou pověst. Prý se tu občas zjevují duchové mrtvých a jsou slyšet jejich hlasy.

Neplatí to ale pro místní lidi, týká se to jen cizích návštěvníků. Ptal se mě, jestli se mi tu někdy něco stalo, ale já jsem si raději ten podzimní zážitek nechala pro sebe. Mám z něho ale husí kůži i dnes, po dlouhé době.

Alena N., (61), Praha

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden