S manželem jsme svoji už třicet let. Nebyli jsme taková ta klasická láska, co hory přenáší. Vždy u nás měl přednost rozum a vždy jsme si dobře rozuměli. A teď si najednou nemáme co říci.
S Vráťou to láska na první pohled rozhodně nebyla. Roky jsme se znali a kamarádili. Jak jsme spolu trávili hodně času, přetavilo se naše přátelství v pevný vztah. Já rozumím jemu, on rozumí mně.
Ve smutných chvílích mě umí rozesmát, v těžkých chvílích zase podržet. Věděla jsem, že to je muž, na kterého se mohu spolehnout a který zůstane mým partnerem až do konce života.
Bez doteků
Sex v našem vztahu nebyl nikdy nějak důležitý. Milování nám stačilo občas. Bylo fajn, ale žádný ohňostroj. K tomu, aby se nám narodila úžasná dcera to stačilo. Po pár letech se ale i jednotýdenní záležitost stala záležitostí ojedinělou.
To se ale děje i ve vztazích, kde bylo milování zpočátku velmi bouřlivé, a tak mě to příliš netrápilo. Koneckonců, je to možná chyba nás obou. On není ten, který by se po mě večer vrhl, když má chuť, a já se také zdráhám. Dotyk je něco, čím neplýtváme, a v posledních měsících už se nedotýkáme v podstatě vůbec.
Cítila jsem se sama
Problém je v tom, že po odchodu dcery z domova jsem začala cítit prázdnotu. A začal mi chybět i ten dotek. Nebo alespoň lehké pohlazení. Sedíme vedle sebe na sedačce, on v jednom rohu, já v druhém, sledujeme film, ale že by mě vzal kolem ramen nebo mi pohladil ruku, to nehrozí. A tak jsem se tedy pokusila sama.
Při sledování filmu jsem se k němu a vzala ho za ruku. Během minuty se vyvlékl a sáhnul si pro pití. Skleničku už pro jistotu z ruky nedal. Další večer jsem se pokusila zase, tentokrát sáhl po mističce s oříšky a situace se opakovala!
A opět jsme jen tak seděli vedle sebe. Přišlo mi, že je mu vysloveně nepříjemné se mne dotýkat. Vím, že náš vztah byl vždy především o komunikaci a vždy jsme spolu rádi mluvili. Jenže ani to v poslední době někdy nefunguje.
Vyvedl mě z míry
A tak jsem se rozhodla si s ním promluvit. „Josefe, v poslední době se cítím hrozně sama. Stalo se něco? Vím, že nám není dvacet a že se nemusíme milovat každý týden v jiné místnosti.
Ale žijeme už vedle sebe jako dva cizinci. Potřebuji cítit, že mě máš rád a stojíš o mě,“ pronesla jsem zoufalou řeč. „Copak už pro tebe nejsem vůbec atraktivní? Nebo se mě snad štítíš? Manžel byl mými slovy evidentně zaskočen, ale nakonec stejně diskuzi ukončil tím, že v tom nevidí problém.
Ujistil mě, že mě má rád, a přece jen už nejsme nejmladší. „Náš vztah je přeci i o jiných věcech,“ shrnul a já zůstala jako opařená. Můj pocit zoufalství jen zesílil. Sice uznal, že bývá v poslední době dost unavený, ale tento stav netrvá pár týdnů, ale několik měsíců. Co teď?
Zkusila jsem fintu
Nejsem typ ženy, která by dokázala podvádět. Vždy jsem byla manželovi věrná i když už jsem měla párkrát namále. Nemuselo by jít nutně o sex, ale zkrátka o to pohlazení. Co bych za to dala, cítit se zase žádaná.
Nakonec jsem se rozhodla zkusit poslední věc, která mě napadla. Rozhodla jsem se, že s manželem několik dní nepromluvím. Jelikož stále něco rozebíráme, změnu poznal hned.
Nechala jsem ho den vytěkat, i když se ptal, jestli se něco děje. Druhý den už byl vysloveně nervózní, a tak jsem pronesla: „Vidíš, jak tobě chybí moje slova a odpovědi, mně chybí tvůj dotyk.“ A zabralo to!
Přiznal osobní problémy
Ten večer jsme si sedli a začali celou věc rozebírat znovu od začátku. Řekla jsem mu, co mi vadí a chybí. „Víš, Ireno, mám už delší dobu problémy v zaměstnání a nechtěl jsem tě tím zatěžovat,“ přiznal nakonec.
Spíš v legraci jsem nadhodila manželskou poradnu a on hned souhlasil! Zůstala jsem v úžasu. V tu chvíli mi došlo, že pokud mi kývl na psycholožku, budou jeho problémy vážné, a přesto mi o nich neřekl!
Jak se zdá, nejde jen o absenci doteků, ale především o obnovení důvěry. Asi nás čeká ještě dlouhá cesta, ale udělali jsme první krok, a to mě dělá klidnější. Věřím, že když jsme se dokázali vždy domluvit, zvládneme to zase. Jen spolu musíme mluvit!
Irena P. (63), Jablonec nad Nisou
