Levné ubytování, výborná kuchyně a příjemná obsluha čekaly hosty ve starém statku na samotě u lesa. Nocleh se ale proměnil v děsivou noční můru.
Moje dcera dokáže vycítit nebezpečí, napojuje se na lidi, které má ráda, a vnímá věci, které druzí necítí. První moje vzpomínka na tuto její schopnost se váže k Vrchlabí. Jezdily jsme spolu v místech, kde lišky dávají dobrou noc, až jsme zabloudily. Schylovalo se k večeru a v nádrži už nebyl benzín. Představa, že zůstanu stát v horách uprostřed lesů, nebyla právě příjemná, a je pravda, že jsem začala pochybovat, zda se ještě vůbec nacházím na českém území.
Cestu nám ukázal pohřební vůz
V takových chvílích má dcera úžasný dar vzpomenout si na všechny horory, které viděla. – Začala sýčkovat, jak je jejím zvykem, když tu najednou před námi domek. A za zatáčkou stálo několik dalších. Vesnička. Malá, ale česká. Projela jsem jí, benzínová pumpa však nikde. Za vesnicí se nacházel hřbitov, před branou stál velký černý vůz, a u něj extrémně pohublý mladík s bledým obličejem. Protože moje auto už nejelo na benzín, ale ze soucitu, tak nezbylo, než zastavit a škemrat. „Pumpa je daleko, jeďte za mnou, pojedeme zkratkou.“ Nasedla jsem. Cesta to byla lesní, polní, chroštím, leč skutečně vedla k benzínové pumpě. „A nedoporučil byste nám nějaké ubytování, aby nebylo drahé?“ Bledý mladík nasedl do auta a zavezl nás ke starému statku. „Paráda,“ radovala jsem se. Restaurace byla otevřená, ubytování levné, kuchař vařil, obsluha příjemná, jen dcera spokojená nebyla. Prohlásila, že tady spát nebude. „Už je pozdě. Musíme přenocovat,“ vysvětlovala jsem jí. Jenže dcera byla stále neklidnější, jako by se bála. Přitiskla se ke mně. „Mami, tady straší!“prohlásila.
Ťukali na okno do svítání
Snažila jsem se jí uklidnit, ale s každou další minutou mi bylo jasnější, že má pravdu. Ve starém stavení nějaké mlžné objekty byly a drze nám lezly až do talíře. Jak se připozdívalo, hosté se postupně zvedli, nasedli do aut a odjeli. Před půlnocí naskákala do auta i obsluha, a my zůstaly v celém stavení samy. „Však to nebude tak divoké,“ uklidňovala jsem dceru. Hrozné to ale bylo. Celou noc bylo slyšet kroky na chodbě, po schodech i na půdě. Kdosi nám bral za klidu u dveří, a zkoušel, jestli máme otevřeno. No, možná jsme v hotelu přece jen nebyly samy, třeba v noci někdo přijel. Co mi ale nešlo na rozum, kdo nám ťukal a škrábal na okno, když jsme spaly v prvním patře? A absolutní vrchol všeho bylo překvapení, kterého se nám dostalo ráno. „Podívej se, mami, jak se ten hotel jmenuje!“ Zaostřila jsem, a i když jsem zvyklá na ledacos, spadla mi spodní čelist úžasem. Ten hotel se jmenoval Astrál!
Silva T., Chrudim.
