Můj kousek štěstí

Nebýt mé kamarádky, nevím, jak bych byla schopná dál žít

Přepadení mi způsobilo takové trauma, že jsme se bála i vyjít z domu. Málem jsem tam umřela hlady.


Někdy bereme věci jako samozřejmost a až ve vypjatých životních chvílích si teprve uvědomíme, co pro nás někdo druhý znamená. Já to naštěstí zjistila ještě včas.


Po smrti manžela Josefa jsem zůstala v našem bytě sama. Děti jsme bohužel neměli, ale já byla ještě dost soběstačná, i když mě zlobila kolena, ale docela jsem to zvládala. Po nějaké době, když ta nejhorší bolest z Josefova odchodu pomalu odeznívala, jsem si na svoji samotu celkem zvykla.


Zase tak úplně sama jsem ale nebyla, chodila jsem do místního klubu důchodců, kde byl vždycky někdo, s kým jsem mohla prohodit pár slov, dozvědět se novinky nebo si zahrát kanastu. Měla jsem kontakt s lidmi, vzájemně jsme si pomáhali a nejvíc jsem se spřátelila s paní Růženou, která byla asi o tři roky starší než já, ovšem co to v našem věku znamená! Spolu jsme pak začaly chodit i do cukrárny na kafíčko a semlely jsme všechno možné a nemožné. Necítila jsem se tedy tak sama a vždycky jsem se na naše setkání těšila.


Hrozný zážitek


Na ten hrozný den nikdy nezapomenu. Necítila jsem se už od rána moc dobře, špatně chodím, bez hůlky to nejde, a lékař mě už nějakou dobu přemlouval k operaci, ale já se toho dost bála, a tak jsem to pořád odkládala. Ten den mě zrovna koleno dost bolelo, přesto, když jsem odpoledne zjistila, že mi doma došla mouka, rozhodla jsem se pro ni zajít do nedaleké samoobsluhy, Chtěla jsem totiž na druhý den upéct svůj vyhlášený koláč a přinést ho do klubu. Byl konec listopadu, pozdní odpoledne, ale všude už byla tma. Samoobsluha není úplně daleko, ale zase tak blízko taky ne, nicméně jsem se vydala pomalu na cestu.


Nakoupila jsem mouku a ještě pár drobností, zaplatila, dala vše do tašky a zase se pomalu šourala k domovu. Už jsem byla skoro u dveří, když vtom jsem uslyšela dupot a vzápětí mě někdo zezadu povalil na zem, vytrhl mi kabelku s peněženkou, a ačkoliv jsem volala o pomoc, podařilo se mu utéct pryč. Ani jsem ho nezahlédla. Byla jsem ale v šoku a úplně otřesená, když z domu vyběhl soused a pomáhal mi vstát. Naštěstí se mi toho zase tolik nestalo, silný kabát zmírnil odřeniny, ale v koleni mi luplo a já se nedokázala postavit na nohy. Soused mi zavolal sanitku a policii, a já si jen gratulovala, že jsem si klíče od domu a doklady dala do kapsy. Policie vše sepsala a pak mě odvezli sanitkou do nemocnice.


Bla jsem jako paralyzovaná


V nemocnici mě vyšetřili, koleno bylo naštěstí jen pohmožděné, dali mi ho do ortézy, dali i nějaké uklidňující prášky a nechali si mě tam do druhého dne na pozorování. Až na pár těch menších odřenin a modřin a to bolavé koleno jsem byla celkem v pořádku, jen mi před propuštěním doporučili operaci už moc neodkládat. Dokonce mě zapsali do pořadníku, ale termín byl naštěstí v nedohlednu. Když mě sanitka přivezla domů, teprve tam jsem si plně uvědomila, co se všechno mohlo stát, a neovladatelně jsem se roztřásla.


Najednou jsem nevěděla, co teď budu dělat, jak budu dál žít. Moje dosavadní jistota se rozplynula jako pára nad hrncem. Hrůzný okamžik se mi pořád dokola vracel. Lekala jsem se každého zvuku, každého stínu. A hlavně jsem se bála vyjít vůbec z bytu, natož abych si došla nakoupit. Pár dní jsem doma dojídala zbytky, ale pak už tu nebylo nic. Ale já nebyla schopná vyjít ani před dveře, natož jít nakoupit do té osudné samoobsluhy. Hrozně jsem se bála. Pila jsem jen čaj a jak jsem nic nejedla, byla jsem po týdnu hrozně zesláblá. Do toho zazvonil telefon a já sebou úplně trhal. Pak mě napadlo, že možná volá policie, a tak jsem sluchátko zvedla.


Ulevilo se mi, byla to Růžena, která se ptala, proč jsem minulý ani tento týden nepřišla do klubu, co se mnou je. Rozplakala jsem se a všechno jsem jí přerývaně vyprávěla. Zeptala se, jestli něco nepotřebuji, a tak jsem jí konečně řekla i o tom, jak se teď bojím vyjít ven a že už doma vlastně nemám ani nic k jídlu. „Tak nikam nechoď, počkej a já k tobě přijedu!“ řekla mi a zavěsila. Asi za tři čtvrtě hodiny už Růža zvonila u dveří. Opatrně jsem se nejdřív podívala kukátkem a pak jsem jí otevřela.


Vhrnula se dovnitř, v jedné ruce nesla nákup pro mě a ve druhé bábovku. Nejdřív mě donutila něco sníst, uvařila kávu a pak jsme si sedly k bábovce do křesel a ona se začala na všechno podrobně vyptávat. Působilo to na mě jako živá voda. Poprvé po tom týdnu jsme měla pocit, že se svět zase vrací do správných kolejí. Povídaly jsme si několik hodin a Růže mi slíbila, že se u mě zase brzy zastaví. Bylo mi s ní dobře, ale jen odešla, začaly se mě zase zmocňovat ty hrozné pocity. Ale do večera jsem se docela uklidnila, uvědomila jsem si, že přece vždycky můžu zavolat Růženě a bude mi líp.


Dobrá kamarádka


Přešlo pár dalších dní a já se pomalu víc a víc uklidňovala. Ven jsem se ale ještě neodvažovala, domluvily jsme se zatím s Růženou, že mi občas nakoupí a zajde za mnou, aspoň se častěji uvidíme a popovídáme si. Pak se mi jednoho dne ozval doktor, že se uvolnil termín a pokud mám zájem, mohla bych operaci kolene absolvovat. Mluvil tak přesvědčivě, že jsem souhlasila. Až potom mi došlo, že to nebude žádná legrace. Po operaci nebudu moct nějakou dobu skoro chodit a nemůžu přece věčně chtít po Růženě, aby se o mně starala…. Už už jsem chtěla zavolat doktorovi a termín zrušit, když vtom jako na zavolanou telefon zazvonil – a byla to Růža. Tak jsem jí vypověděla své nové trápení a ona mě zase uklidnila. Prý mám nárok na nějaký čas na ošetřovatelku, která se o všechno postará a pak už si mě vezme „do parády“ Růžena a bude to! Nebýt jí, nevím, co bych si počala. Asi bych skončila hlady mrtvá doma, nebo někde na uzavřeném oddělení blázince, říkala jsem si. A tak jsem začala přemýšlet, čím bych se jí za to všechno, co pro mě dělá, mohla odvděčit, až se vrátím z nemocnice.


Už se neopustíme


Operace proběhla dobře, nějakou dobu to ještě nebylo ono, ale na následných rehabilitacích jsem se zase pomalu učila chodit. Do toho přišla zpráva, že pachatele přepadení chytili, měl prý podobných útoků na svědomí víc. Odsoudili ho, aniž bych musela svědčit, což jsem byla hrozně ráda, nevím, jestli bych to zvládla, naštěstí jsem tam stejně v té době nemohla. Ale moc se mi ulevilo. Měla jsem sama se sebou v té době tolik práce, že mi ani nebylo divné, když se Růža odmlčela a delší dobu se neozývala.


Protože jsem jí ale předtím sama říkala, že jsem teď obrazně v jednom kole a domluvily jsme se, že se jí určitě ozvu, až mě pustí domů, nebylo mi to nijak divné. Po návratu domů se o mě opravdu každý den chodila starat pečovatelka, byla to taková milá paní, se kterou jsme si docela padly do noty. I jí jsem jednoho dne vyprávěla o tom, jak moc mi Růžena pomohla. Pečovatelka se zarazila, a pak se zeptala, jestli ta Růža nebydlí v blízkosti parku. Přisvědčila jsem a ona mi řekla, že zrovna k ní má zítra začít také chodit. Měla prý úraz, zlomeninu krčku, ale už ji pustili domů. Tak proto se Růža tak dlouho neozývala!


Okamžitě jsme jí zavolala. Byla moc ráda, když jsem jí řekla, že se můj stav lepší a hned jsme se domluvily, že jen to bude možné, přijdu ji navštívit. Až po položení sluchátka mi došlo, že to celé nemuselo dopadnout tak dobře. Co kdyby Růža třeba v nemocnici umřela? Naštěstí se tak nestalo. Ale uvědomila jsem si, jak málo scházelo a mohla jsem přijít o kamarádku a zůstat zase sama! Teď jí ale můžu její laskavost a péči o mě vrátit.


A tak hned, jak jsem se cítila lépe, jsem upekla ten dávno slíbený koláč a zašla za Růženou domů. Život někdy přinese různé komplikace, ale když máte někoho, o koho se můžete i v těžkých časech opřít, je to vážně k nezaplacení. Růža se nakonec naštěstí také uzdravila a od té doby neuplyne snad ani den, abychom si aspoň nezavolaly, často se navštěvujeme a vážíme si každého dne a chvíle, které můžeme prožít společně.


Anna (65), Brno

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden