Jsou city, které nedostanou v životě šanci. A ještě horší jsou takové, které ji nedostanou ani podruhé!
Někde jsem kdysi četla citát, že lidé se míjejí a milují se v nestejných hodinách. Myslím, že na můj příběh tahle pravda sedí. Bohužel.
Vdala jsem se až ve třiceti
Jako většina lidí i já jsem prožila několik vztahů a lásek. Můj první kluk byl z tanečních a chodili jsme spolu dva roky. Vojna nás rozdělila. Já bych bývala počkala, ale on si našel na Slovensku jinou. Bláznivě jsem se pak zamilovala do jednoho studenta na vysoké škole. Měla jsem ale smůlu, nabídl mi pouze přátelství. Jmenoval se Honza a já ho vlastně nikdy nepřestala milovat. Naše cesty se po promoci rozešly. Každého dalšího ctitele jsem srovnávala právě s Honzou. Vzpomínky na chvíle a zážitky, které jsme společně – i když jenom jako kamarádi – prožili, mi pomáhaly, když mi bylo nejhůř. Usadila jsem se až ve třiceti letech, kdy už mi začaly tikat biologické hodiny. Můj manžel David byl celkem hodný a klidný, dobře jsme spolu vycházeli, ale žádná velká láska nebo vášeň to nebyla. Také David na tom byl totiž podobně: dlouhé roky byl nešťastně zamilovaný a po manželském přístavu se začal ohlížet, až když to definitivně vzdal.
Kolega měl zájem
Po patnácti letech jsme šli s Davidem od sebe. Bylo to zrovna v době, kdy náš jediný syn takříkajíc „vylétl z hnízda“: šel studovat na vytouženou střední školu do Prahy a bydlel tam u mého bratra. Najednou bylo jasné, že kromě péče o syna a o domácnost nás vlastně s Davidem už dlouho nic nespojovalo. Rozešli jsme se v klidu a rozumně. Ani syn to nebral nijak tragicky. Mně zůstal poměrně velký byt, protože David se odstěhoval do domu svých rodičů na venkov. Sama jsem v něm rozhodně zůstat nechtěla. Jeden kolega z práce o mě už delší čas jevil zájem. Párkrát jsem se mu i svěřila, jak to v manželství vlastně mám. Teď, když věděl, že jsem rozvedená, pozval mě Karel na večeři, kterou jsem už mohla otevřeně brát jako rande. Byl mi docela sympatický, ale nechtěla jsem se nijak ukvapit. V šestačtyřiceti letech jsem pořád vypadala docela dobře a věděla jsem, že nejsem žádný „ztracený případ“. S Karlem jsme si ale během pár týdnů rychle zvykli na to, být spolu. Když mě požádal o ruku, vzala jsem si čas na rozmyšlenou, ale nakonec jsem nedělala drahoty. Svatbu jsme měli malou, jen se dvěma svědky. Synovi a bývalému muži jsem o tom dala vědět až dodatečně.
Přišlo to nedlouho po svatbě
Byla jsem podruhé vdaná ani ne měsíc, když se to stalo. Jednoho dne jsem nečekaně potkala Honzu, znovu, po mnoha a mnoha letech. Ačkoliv uplynulo téměř dvacet let od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli, skoro se zdálo, že se nezměnil. Žádný unavený, životem otlučený chlap, ale aktivní, sportovně vyhlížející muž v nejlepších letech. Moje někdejší zamilovanost byla okamžitě zpátky, v nezmenšené míře. Navíc byl Honza volný, také se nedávno rozvedl. A co bylo ještě horší, hned při tom prvním setkání mi dal najevo, že tentokrát by mi nabídl mnohem víc než tehdejší přátelství. Proklínala jsem osud, že nás svedl dohromady až takhle pozdě a ne třeba před dvěma měsíci. Když jsem Honzovi řekla, že jsem čerstvě vdaná, viděla jsem, jak ho to mrzí. K žádnému neuváženému kroku mě ale nepřemlouval. Povídali jsme si dál, ale oběma nám bylo smutno. Nebyli jsme žádní ztřeštění mladí lidé, kteří by v jediném dni všechno změnili a zbořili. Ještě několikrát jsme se setkali, ale pak Honza sám řekl, že by nemělo cenu vzájemně se trápit. Zmizel opět z mého života. Já jsem dál se svým druhým manželem a nemám důvod k nespokojenosti. Šťastná v plném smyslu toho slova ale už nikdy nebudu!
Adéla R. (48), Beroun
