Nechtěl mě, tak jsem ho citově vydírala

Do Jindry jsem se zamilovala už na střední škole. Byl to jediný kluk ve třídě mezi samými holkami a tak to neměl jednoduché.

Milovaly jsme ho všechny a taky jsme mu všechny nabíhaly. Když si vybral mě, byla jsem blahem bez sebe. Chodili jsme spolu až do maturity a pak jsme šli každý na jinou vysokou.

Rozchod na obzoru

Tehdy jsem začala mít pocit, že se mi Jindra vzdaluje. Dlouho jsem přemýšlela, jak si ho udržet, až jsem dostala nápad. Napsala jsem mu dlouhý dopis, že bude lepší, když se rozejdeme, protože jsem vážně nemocná a nechci, aby mě viděl umírat.

Okamžitě přijel ze školy a pokoušel se se mnou setkat. Rodičům jsem nakázala, ať mu řeknou, že jsem v nemocnici v Praze a že si nepřeji, aby znal nějaké podrobnosti.

Vymyslela jsem si vážnou nemoc    

Dnes se to zdá divné, ale tehdy mi to prošlo. Stalo se to totiž pře čtvrt stoletím, kdy u nás nebyly běžné ani počítače, natož mobilní telefony. Měsíc jsem vydržela Jindru tahat za nos a pak jsem mu konečně na jeho dopisy odpověděla.

Nakecala jsem mu spoustu nesmyslů o tom, že jsem měla nádor na mozku, který se lékařům podařilo téměř zlikvidovat pomocí chemoterapie. A že když se se znovu nerozroste, mám šanci na plnohodnotný život.

Donutila jsem ho ke svatbě    

Jindra byl vždycky dobrák od kosti, a taky trochu naivní. Mou za vlasy přitaženou historku spolkl i s navijákem a plný lítostí nad mým zdravotním stavem mě požádal o ruku.

Do roka a do dne jsme se vzali a plánovali společnou budoucnost. Vždy, když jsem během našeho manželství měla pocit, že se mi Jindra vzdaluje, vytáhla jsem na něj svoji nemoc.

Byl to ideální manžel    

Najednou se mi přitížilo a musela jsem běhat po doktorech. Kvůli svému křehkému zdraví jsem raději nechodila do práce a taky jsem pochopitelně nemohla mít děti. Zkrátka a dobře, vedle naivního Jindry jsem měla docela pohodlný život.

Až jednou se znenadání udělalo špatně jemu. Mému manželovi nebylo ani padesát, když doma zkolaboval. Později se zjistilo, že měl vrozenou srdeční vadu, o které nevěděl ani on sám.

Nakonec mi stejně unikl    

Jindra zemřel v obývacím pokoji přímo před mýma očima. Teď nevím, co si počnu. Manžel, se kterým jsem si mohla dělat, co jsem chtěla, je po smrti, a já vůbec nevím, z čeho budu za nějaký čas žít. Nikdy jsem nepracovala a taky nejsem zvyklá někoho poslouchat. Na to jsem vždycky měla svého Jindru.

Pavla H. (45), Kolín

reklama
reklama