Cítila jsem se šťastná, spokojená a během několika vteřin jsem se i se synem ocitla na rozhraní dvou světů. Má bolest a ohrožení života jsem téměř nevnímala, zajímal mi pouze život mého syna.
Nejednou jsme si jistě všichni řekli, že bychom chtěli na chvíli vrátit čas. Někdy jen proto, že jsme chtěli ještě jednou prožít něco krásného či se setkat s někým, kdo nám je velmi sympatický či milý. To je ta lepší varianta. Já bych chtěla vrátit čas, kdy jsem se nešťastně rozhodla vzít s sebou třináctiletého syna Filipa na služební cestu. Dlouho mne přesvědčoval, že je stejně pátek a ve škole jim odpadají poslední dvě hodiny, takže příliš nezamešká. Cestou se mi svěřil, že se mu hodně líbí jedna holka, ale neví, jak ji oslovit. Mé jednání proběhlo velmi úspěšně a plná nového očekávání jsem oznámila synovi, že dobré zprávy musíme oslavit a nejlépe ihned nějakým výjimečným obědem. Jak jsme si řekli, tak jsme udělali. Byl to skvělý den a bylo na čase se vydat k domovu. Nasedli jsme do auta a pustili si našeho oblíbeného Erose Ramazzottiho.
Prozatím jsme přežili
Při výjezdu z města jsem trochu zabloudila, samé objížďky, se kterými si neuměla poradit ani navigace. Bylo jasné, že ji nemohu poslouchat a musím se striktně držet ukazatelů, jinak z města nevyjedu.V dáli již bylo vidět, že míříme konečně z města ven. Snad z radosti, že nám zajištěný příjem na příští rok, snad jen z pouhé nesoustředěnosti jsem najednou vjela přímo pod kola náklaďáku. Hlavní náraz šel na stranu Filipa. Byla jsem při vědomí, ale otřesená. Syn byl v bezvědomí. Po obličeji mu stékala krev a nohy měl zaklíněné. Vůbec nereagoval. Byla jsem zoufalá, nemohla jsem nic dělat. Jako první přijeli hasiči, mne vyprostili během chvíle a naložili do sanitky. Nechtěla jsem odjet a nechat tam Filipa. Je to strašný pocit, že o vás se stará celý tým a syn sténá bolestí ve zdemolovaném autě. Uklidňovali mne, že vrtulník tam bude během minutky a syn, že bude v nemocnici dříve než já a opravdu tomu tak bylo. Šla jsem okamžitě na operační sál, kde už ho uspávali. Uklidňovali mi kvůli operaci, že oba vše zvládneme. V noci, když jsem se probrala, podali mi první zprávy o stavu syna. Nebyly plné nadějí, ale podstatné bylo, že je stabilizovaný. Slíbili mi, že ráno mi k němu na chvíli odvezou. Vlivem sedativ jsem zprávy přijala velmi klidně. Brzo ráno mi sestřička potvrdila, že mi po vizitě odveze na chvíli za Filipem.
Den sedmý…
Syn byl v umělém spánku, odevšad mu vedly nějaké hadičky. Rozbrečela jsem se. Museli mne odvézt zpět na pokoj a píchnout injekci na uklidnění. Podobné návštěvy se opakovali ještě šestkrát. Sedmý den mi oznámili, že se ho pokusí probudit. Byla jsem plná očekávání. Měla jsem strach a plnou hlavu výčitek. Když sestřička otevřela dveře, ozvalo se polohlasné, unavené, ale vítězné: „Mamiiii.“ Nejkrásnější oslovení, které mi bude znít v uších až do konce mého života.
Eliška T. (46), Příbram
