Osud si s námi dokáže pohrát tak, že nestačíme zírat, a přináší nečekané zvraty!
Závislost na sázení může být stejně nepříjemná jako kterákoliv jiná. Můj manžel Luboš dlouhá léta sázel Sportku. Věděla jsem, že i kdyby měl v kapse posledních pár korun, stejně si svoji slabost neodpustí. Nikdy nic nevyhrál, ale vždy trnul hrůzou, že by zapomněl vsadit.
Vážila jsem si toho, že přestane
Dostali jsme se do opravdových finančních problémů a Luboš slíbil, že sázení přinejmenším omezí. Z plného tiketu se stal opravdu stal jeden pravidelný sloupeček stálých čísel. Byla bych samozřejmě nejradši, kdyby přestal sázet úplně, ale tuhle drobnost jsem mu tolerovala. Pak mě jednoho dne Luboš překvapil. Řekl mi, že se rozhodl se Sportkou definitivně skončit. Následující neděle měla být prvním dnem, kdy nebude u obrazovky se zatajeným dechem sledovat losovaná čísla a pak – jako většinou – trhat nevyhrávající tiket. Ocenila jsem jeho rozhodnutí a pevnou vůli. Na neděli jsem k obědu připravila jeho oblíbené jídlo. Trochu mi ale Luboše bylo líto.
Měl zoufalství v očích
Bojovala jsem v duchu sama se sebou a nakonec jsem udělala něco, čím jsem všechny své předchozí výčitky zpochybnila. V nedalekém obchodě se dala Sportka podat i v neděli odpoledne. Čísla jsem si samozřejmě dobře pamatovala. Lubošovi jsem nic neřekla. Neodpustil si mnohaletou tradici a zapnul televizní losování. Společně s ním jsem se dívala, jak ve druhém tahu padají důvěrně známá čísla, jedno za druhým. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že tentokrát opravdu skoro všechna vyšla, manžel strnul a tvářil se strašně zoufale. Se smutným pohledem mi sdělil, že jsme právě přišli o sedm set tisíc korun. Ukázala jsem mu tiket, který jsem držela v ruce za zády a s úsměvem mu sdělila, že jsme o nic nepřišli. Udělali jsme velkou oslavu a tu výhru jsme brali jako znamení osudu. Od té doby už Luboš opravdu nikdy nesázel, i když by si to už nyní mohl dovolit!
Olga M. (49), Ostrava
