Byla to slabá chvilka, kdy jsem svěřila Aleně velké tajemství. Zneužila mé důvěry a já se jí za to musela pomstít. Pro mě už neexistuje.
Alenu jsem považovala za svou životní kamarádku. Od školy jsme si říkaly všechno. Většinou to byla ona, kdo měl problémy, a já trpělivě poslouchala jako ta vrba. Pak ale přišla chvíle, kdy jsem se potřebovala někomu svěřit já.
O tom, že mé druhé dítě, Zuzanka, není manželova, jsem měla mlčet navěky. Nikdy jsem o tom nikomu neřekla. První dítě, Marcelka, byla zplozena z lásky, Nikoho jiného kromě manžela jsem do té doby nepoznala. Jenže jak čas šel, naše láska ochabla.
Okouzlil mě
Manžel byl pořád v práci, já doma už třetí rok, a najednou se objevil ve dveřích úžasný opravář praček. Albert, to bylo jediné, co jsem o něm věděla.
Prostě se zjevil, oslnil mě, ještě pětkrát se u mě stavil, když byl manžel v zaměstnání, a pak jsem ho už nikdy neviděla. To, že jsem otěhotněla s ním, mi bylo jasné. Navíc je Zuzanka celá po něm. Ještě, že se v ní vidí moje tchyně!
Neměla jsem pít
Tajemství, které jsem si netroufla říct ani vlastní matce, mě tížilo na duši jako balvan. Nevydržela jsem to a vše řekla své kamarádce. Začalo to tím, že mi řekla své velké tajemství ona. Spočívalo v tom, že nakapala v práci šéfové do čaje projímadlo.
Pak se kochala tím, jak ta ženská lítá na záchod. A já, husa hloupá, jak jsem měla upito, jí povídám: „Něco ti řeknu, ale musíš mi slíbit, že budeš držet zobák,“ zašeptala jsem. ,,Spolehni se,“ přísahala. A já spustila: ,,Zuzanka není Petrova.“ Alena vyprskla víno a oči se jí rozsvítily.
„Ty taková slušňačka? No tohle!“ Ráno jsem byla totálně odrovnaná. Nejhorší bylo, že jsem si nepamatovala, že jsem Aleně vyslepičila své tajemství. Ona si to ale pamatovala dobře. Už za dva dny vrazil Petr do dveří a půlhodiny dříve, než obvykle. „Tak Zuzanka není moje???“ Vykulila jsem na něho oči.
Až v tu chvíli mi svitlo, že jsem to kámošce řekla. Jak jsem šťastná za to, že je tomu už tolik let a že se tehdy běžně testy DNA nedělaly. Hlavou mi proběhla rada známého sexuologa: „Zapírat, zapírat, zapírat!“ Toto slovo mi znělo v hlavě stále do kola..
Bojovala jsem
Nevím, kde jsem v sobě vzala tu sílu, ale postavila jsem se do bojového postavení vůči manželovi a křikla: „Není to pravda! Chtěla jsem si Alenu vyzkoušet, jaká to je kamarádka! Pořád mě jenom využívá! Řeším jen jí, protože já žádné problémy nemám. Až doteď jsem si myslela, že jsme šťastná rodina!“
Udeřila jsem hřebíček přímo na hlavičku, manžel Alenu nesnášel. „No, to snad jsme,“ špitl rozpačitě. „No a ona nám to závidí! Vidíš? Hned za tebou běžela! Už není moje kamarádka!“
Cítila jsem se jako válečná bojovnice. Ta bouře naštěstí ustala a my byli zase šťastná a spokojená rodina. Alenu jsem od té doby neviděla a naše přátelství skončilo, stějně nebylo o co stát!
Petra (56), Zlínsko
