Už jsem nevěřila, že se mi mé sny jednou splní a v rodině zavládne veliké štěstí. Dočkala jsem se až v podzimu svého života.
Když jsem byla mladá, snila jsem o tom, že budu mít kopu dětí. Vyšlo to tak napůl. Vychovala jsem tři syny – Tomáše, Pavla a Honzu. Tomáš byl trochu grázl. Měl v životě pár slečen, ale pravdou je, že u nich zrovna oblíbený nebyl.
Bylo mu osmatřicet, bydlel pořád doma a já už nevěřila, že si někoho najde. To dvojčata Pavel a Honza byli jiní. Ve škole měli celkem dobrý prospěch, a když jim bylo 19 let, odešli do Prahy. Pavel studovat na vysokou školu a Honza pracovat jako barman.
Chci být babičkou!
„,Představ si, tak budu babičkou!“ Slýchávala jsem od svých kamarádek. Začala jsem se těšit, až mi moji synové oznámí tu šťastnou novinku. Jako matce tří synů mi bylo celý život teskno z toho, že jsem nemohla vychovávat holčičku. Oblékat ji do krásných šatů, česat copánky.
Doufala jsem, že se mi na stará kolena splní můj sen a synové mi dají vnučku. Roky plynuly a já jsem stále čekala a čekala. Tomáš bydlel pořád doma, chodil jen do práce a do hospody. Pavel dostudoval a v Praze si našel práci, kde byl od nevidím do nevidím. A Honza? U něho se ukázalo, že mu dívky nic neříkají. Našel si přítele…
Už jsem věřila
„Mami, co děláte o víkendu? Rád bych přijel,“ zavolal mi jednoho dne Pavel. Jeho radostný hlas svědčil o něčem neobvyklém. „ A něco dobrého uvař, nebudu totiž sám,“ dodal do telefonu. Mísily se ve mně pocity strachu a nejistoty, převažovala však naděje. Chvíli jsem mlčela jako zařezaná, až jsem se odhodlala k otázce.
„Pavlíku, a koho mám čekat?“ zeptala jsem se rozechvěle. „Mám slečnu, jmenuje se Lenka,“ oznámil mi. „Neboj, ona je moc fajn, bude se ti líbit,“ dodal můj syn a já měla v tu chvíli pocit, že se rozplynu blahem. Vždyť to byla první slečna, kterou mi synové chtějí představit!
Konečně nastal velký den. Měla jsem navařeno a napečeno jako ta nejlepší maminka. „Crrr,“ ozvalo se přesně v šest. Otevřít šel Tomáš a já čekala hned za ním. „Mami a brácho, to je Lenka,“ představil nám syn svou slečnu.
Byla moc milá. Po večeři jsme si povídali a já měla radost, že si syn našel tak prima holku. Uplynulo pár měsíců a já Pavla neviděla. Měl pořád moc práce a veškerý svůj volný čas teď logicky trávil s Lenkou.
Neměla jsem žádné informace o tom, jak se jejich vztah vyvíjí, ale doufala jsem, že je všechno v pořádku. Protože se blížily moje narozeniny, pozvala jsem všechny mladé a doufala, že neodmítnou. Slíbili, že dorazí. Když jsem uviděla Lenku mezi dveřmi, do očí mi vyhrkly slzy. I přes sáčko se nedalo přehlédnout bříško.
Máme Zdeničku!
„Leničko, Pavle, tohle se mi opravdu nezdá,“ nadskočila jsem jako malá holka. „ Proč jste mi to neřekli?“ „Chtěli jsme ti dát ten nejhezčí dárek,“ usmál se můj syn a já konečně uvěřila, že budu babičkou. Několik měsíců nato se narodila vnučka. Pojmenovali ji po mně Zdenička, a učinili mě tak nejštastnější babičkou na světě.
Zdena (65), Děčínsko
