Té práci jsem sice vůbec nerozuměla, ale protože byli všichni mí kolegové muži, měla jsem se jako královna.
Bylo mi 24 let, když jsem nastoupila po mateřské do práce. Manžel dostal novou pracovní nabídku a k ní služební byt. Když mi řekl, že našel novou práci i pro mě, byla jsem ráda. Mělo to ale jeden háček. Nejednalo se vůbec o práci v mém oboru! Můj muž mi toho moc neřekl. Jen to, že se v té firmě opravují motory a pračky a že jim tam budu pomáhat. Nedovedla jsem si přestavit, co tam budu dělat. Snad nějaké papírování? Za vraty elektroopravny mě ale čekalo velké překvapení. Když jsem podepsala pracovní smlouvu a zjistila, že název mé pozice zní navíječka motorů, provozní mne uvedla do nového pracovního kolektivu. Takové přivítání jsem ale nečekala! Ve dveřích dílny stál můj budoucí kolega s kyticí. „ Vítáme vás u nás, paní Eliško a doufáme, že se vám tu bude líbit.“ Když jsem se vzpamatovala a rozhlédla se kolem sebe, zdi kolem zdobily plakáty stroze oděných dam. Všude byli totiž samí muži!
Rozmazlovali mě
Vyfasovala jsem montérky, pracovních bot a ochranné rukavice. Byla jsem trochu rozpačitá, ale kluci, jak jsem je po pár týdnech začala označovat, mě rychle naučili, jak převíjet malé motůrky, vyměňovat ložiska a vypisovat opravenky. Práce mne bavila. A hlavně při ní byla ohromná legrace. Ačkoli měli většinu dne umouněné ruce, na tváři měli skoro pořád smích. Byla jsem v mužském kolektivu spokojená. Jednoho rána jsem se ale převlékala ve své provizorní šatničce, sundavala si tričko a pečlivě je skládala do skříňky, když jsem zaslechla smích. Vůbec mě nenapadlo, že by se někdo smál na můj účet. Ale bylo tomu tak. Ten lump Jarda navázal na plátno mé provizorní šatny lanko a nenápadně roztáhl zataženou látku tak, že jsem zůstala na odiv všem pánům jen ve spodním prádle. „ Vy jste hrozný,“ začala jsem křičet a rukama si maskovala tělo. Chlapi se smáli jako blázni. Po chvíli jsem se začala smát taky. A když mi pak donesli na usmířenou zákusek, tuhle taškařici jsem jim odpustila.
Odplata byla krutá
Nechtěla jsem nechat věci jen tak a tajně jsem spřádala plán, jak Jardovi tuhle lest oplatím. A pak mě to napadlo. Jarda nosil v práci staré nazouvací boty, které stály vždy na stejném místě. Ráno do nich jen hupsnul. Můj nápad byl jednoduchý. Boty mu přibiju k zemi. Vzala jsem pár dlouhých hřebíků a kladivem je zatloukla jeden vedle druhého. Předtím jsem samozřejmě vyndala z bot vložky, které jsem po přibití znovu vložila tak, že nebylo nic poznat. To ráno jsem si přivstala. Chtěla jsem být u toho, až se Jarda bude obouvat. Vrazil do dílny pln sil a elánu. Rychle se převlékl do montérek a už mířil ke svým botám. Jelikož ale byly přibité, převalil se na záda a ležel tam a nevěřícně tápal. Když uslyšel můj smích, který přehlušil i smích všech chlapů na dílně, bylo mu vše jasné. Takových historek jsme za těch dlouhých třicet let, které jsem v dílně mezi muži strávila, zažila nespočet. Inu pracovat mezi muži se prostě někdy vyplatí, jen člověk musí mít nervy z oceli a velký smysl pro humor.
Eliška.(47), Kladno .
