Největší štěstí je zůstat sama sebou

Trýznila jsem se představou, že jsem nemožně tlustá a ošklivá. Díky manželovi a lásce se konečně se beru taková, jaká jsem a jídla si užívám.

Se sebevědomím jsem měla problém vždycky. A když mi v patnácti jeden spolužák řekl poté, co jsem se žensky zaoblila, že jsem ztloustla, cosi se ve mně zlomilo. Vyřadila jsem všechny přílohy, pila jen vodu a neslazený čaj. K snídani jsem si dala plátek šunky nebo bílý jogurt, k obědu vývar a večer chroupala mrkev.

Tělo živořilo

Pak se mi na střední zalíbil jeden kluk a já jemu. Začali jsme spolu chodit. Dělala jsem všechno proto, aby si nevšiml, jak jsem tlustá. Nikdy bych nedopustila, aby mě viděl v plavkách nebo v těsném tričku. Jedla jsem už jen jablko denně.

Když mě vzal Honza jednou do cukrárny, snědla jsem kopeček zmrzliny a udělalo se mi zle. Můj žaludek na to nebyl zvyklý. Občas jsem ale dostala záchvat, neovládla se a vrhla se do naší lednice a začala do sebe jídlo hltat.

Vždycky to skončilo stejně. Potravu jsem následně vyzvracela. Když mě Honza jednou vytáhl v sobotu na výlet, udělalo se mi po tom pochodu mdlo a omdlela jsem. Probrala jsem se v nemocnici.

Žena kuchaře

Tak se provalil můj problém. Když se to dozvěděl Honza, vzal si mě do parády. Byl totiž vyučený kuchař. Jaká bych to prý byla jeho manželka, kdybych byla kost a kůže! Špatná vizitka mistra kuchyně! Byla to opravdu originální žádost o ruku.

Nastěhoval si mě domů, vařil a dokázal mě přesvědčit, že se mu líbím víc trochu oplácaná, než hubená. A tak jsem se přestala trápit. I když si váhu hlídám, rozhodně to nepřeháním. S Honzou máme dva už dospělé kluky. Ti neměli ambice stát se králi přehlídkových mol. Krásně jim vždy chutnalo a nějaké to kilo navíc nevadí.

Ivana (60), Bílina

reklama
reklama