Moje chvilka pohody

Nejvíc měla spadeno na naše jogurty

Naše kolegyně byla milá, přívětivá paní. Každému ráda pomohla a vše vysvětlila. Bylo těžké si přiznat, že právě díky ní mizí všechny věci v našem okolí. Ale jednou jsme to udělat museli.

Paní Boženka pracovala v naší firmě od nepaměti. Patřila už tak trochu k inventáři. A byla všemi velice oblíbená. Starší dáma, vždy elegantně oblečená v souladu s nejnovější módou. Pořád samý úsměv, dobrá nálada a ruka připravená pomoci. Měli jsme ji všichni opravdu rádi.

Zmizel svetr a pantofle

Asi před rokem se Boženka začala měnit. Byla sice pořád veselá, ale tak divně, jakoby trochu nuceně. Všimla jsem si toho zrovna ten den, kdy jsem pod stolem marně hledala své pantofle.

Boženka mi je pomáhala a nakonec mě utěšovala, že se určitě někde objeví. Neobjevily se. Ale druhý den zase kolegyňka nenašla svetr, který si zapomněla na židli a sekretářce se ztratil jogurt. Dala si ho večer mezi dvě okna, že si ho ráno dopřeje k snídani.

Mizelo všechno možné

Ale to ještě zdaleka nebyl konec. Pořád se něco ztrácelo. Jednou vázička na květiny, pak zase polštářek ze židle nebo malý reklamní popelníček. Většinou to byly naprosto bezcenné věci, přesto nám je někdo kradl.

Ale kdo? A proč? Postižené jsme byly všechny v kanceláři. Božence se například ztratil stojánek na tužky. Nejvíc nás ale štvalo, že mizely i věci z naší společné lednice. Mražený hrášek, dvě cibule, načatá čokoláda a především jogurty.

Ty mizely téměř nepřetržitě. Kdo je může v takovém množství jíst a k čemu je potřebuje?

Nevěřila jsem svým očím

Jednou jsem cestou do práce míjela popelnici a najednou zůstala stát v údivu. Pečlivě vyrovnaných na ní stálo šest jogurtů Jeden z nich byl načatý a já bych byla dala krk na to, že to byl ten můj, který jsem včera v práci nedojedla.

Neměla jsem ale odvahu kelímky z popelnice sebrat a odnést do práce. Jenže, když jsem to v práci vyprávěla, Boženka vyskočila a jako vítr se hnala ven. Za chvíli byla zpátky i s jogurty a vítězoslavně se smála.

Když mi ten můj podávala, zdálo se mi, že z ní cítím alkohol. Nikomu jsem nic neřekla, ale začala jsem Boženku bedlivě sledovat. Ohromilo mě, když jsem zjistila, že je naše milá kolegyňka vlastně neustále pod parou.

Pila totiž už od rána a pak průběžně po celou pracovní dobu.

Její rafinovanost nás překvapila

Boženka to měla skvěle promyšlené. Na stole jí totiž neustále stála lahev s minerálkou. Nebyla v ní ale ona léčivá voda, nýbrž vodka. Je průhledná a prakticky není cítit.

No a Boženka dodržovala správný pitný režim. Nejprve jsem to chtěla s kolegyní probrat sama a nikomu jsem proto nic neřekla. Pozvala jsem Boženku na oběd a tam se jí rovnou zeptala, co se s ní děje. Chvíli se snažila zapírat, ale pak to pití přiznala.

Prý nějak špatně snáší samotu, stárnutí a to, že jí začínají bolet kolena. Nedala si vymluvit, že na to jí vodka nepomůže. Slíbila mi ale, že v práci s tím přestane.

Nic se bohužel nezměnilo

Jenže vše zůstalo při starém. Boženka měla dál „svou“ minerálku, jen menší. A vedle ní pak měla džbán čisté vody. To bylo její gesto dobré vůle a vodku občas zapíjela vodou. Také věci se nepřestaly ztrácet.

Teď už mi bylo jasné, že je bere ona. Bylo mi jí líto, ale už jsem déle nemohla mlčet. Výpověď nedostala, šla se jen léčit. Nejen z alkoholizmu, ale i z kleptomanie.

Evženie D. (51), Brno

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden