Dávné přátelství z dětství se na krátkou chvíli obnovilo na hřbitově.

S Vojtou jsem se kamarádila už na základní škole od první třídy. Nebylo to moc obvyklé, většinou drželi spolu holky a kluci zvlášť. Všichni si z nás dělali legraci, že spolu „chodíme“, ale nám to nevadilo. Kamarádství nám vydrželo až do patnácti let, kdy nás rozdělily odlišné životní cesty. Já jsem šla studovat do Ostravy, Vojta do Brna.

Dala jsem mu košem

Ačkoliv jsme si tak moc dobře rozuměli v době našeho dětství, nedokázala jsem si Vojtu vedle sebe představit jako partnera. Když jsme se tedy v našem rodném městě náhodně setkali a on mi vyznal lásku, odmítla jsem ho.

Sice to bylo slušně a přátelsky, ale viděla jsem, jak moc se to Vojty dotklo. Po roce to při dalším setkání zkusil znovu. Tehdy se mi moc nedařilo a tak moje odpověď byla stejná, ale o dost nepříjemnější. Vojta se neurazil ani se nesnažil doprošovat.

Mrzelo mě to a napsala jsem mu dopis, na který neodpověděl. Neobjevil se pak ani na žádném z třídních srazů po letech, jen jsem zaslechla, že se přestěhoval do Prahy.

Zářící bytost

Po více než čtyřiceti letech od chvíle, kdy jsem Vojtu viděla naposledy, jsem se rozhodla, že vypátrám, co se s ním stalo. Měla jsem za sebou dvě manželství a dva rozvody a říkala jsem si, že jsem si svůj život představovala jinak.

Zjistila jsem bohužel, že Vojta zemřel zanedlouho poté, co odjel do Prahy, stal se tam obětí dopravní nehody. Pohřben byl ale v našem rodném městě. Našla jsem jeho hrob snadno. Když jsem tam v to podzimní odpoledne stála, stalo se něco tajemného. Náhle se přede mnou objevila zářící bytost, která měla Vojtovu podobu.

Jeho tvář se na mě usmála a já jsem uslyšela tichý hlas, jak mi děkuje, že jsem přišla k jeho hrobu. Oči se mi zalily slzami tak, že jsem skoro neviděla. Když jsem se vzpamatovala, zářící bytost byla pryč. Mám dnes jistotu, že naše dávné kamarádství nezmizelo s Vojtovou smrtí a že na mě on tam kdesi na onom světě stále myslí.

Zdena D. (57), Orlová