Měl to být náš vysněný syn. Společné dítě, které jsme chtěli vychovat k obrazu svému, i když naděje, že bude od počátku nosit naše vlastnosti, byla malá. Neměli jsme to dělat. Jít proti osudu...
Petříček byl krásný. Ona miminka jsou krásná skoro všechna, ale to vaše má ještě tu zvláštní přidanou hodnotu. A my jsme ji cítili, přestože biologicky byl ten kluk úplně cizí člověk. Adoptovali jsme ho a přivezli rovnou z kojeneckého ústavu, jak jsme si přáli děcko. Naivně jsme se domnívali, že když na dítě budeme působit kladně a silou veškeré naší lásky, změníme případné jeho záporné vlastnosti na kladné a z našich srdcí na něj přeskočí spousta pozitivní energie, které jsme v té chvíli byli plni.
Rychlý obrat
Ano, skutečně v nás bylo tolik nadšení, že jsme si nepřipouštěli ani minimální možné problémy. Přitom kdybychom viděli do budoucna, prohýbali bychom se tenkrát před pětadvaceti lety cestou domů pod tíhou toho pětikilového uzlíčku až k zemi. Tolik starostí jsme v něm nesli! Máme s manželkou oba svobodné povolání, náš pracovní režim je volný, takže jsme se mohli věnovat našemu novému dítěti od počátku plně a vesele jsme přitom zanedbávali svou práci. Pak jsem po třech týdnech přece jen přišel alespoň já trochu k rozumu a začal zase psát scénáře, abychom měli na chleba a koneckonců aby i děťátko mělo co jíst. Málokteré dítě na tom bylo kdy lépe, než náš Péťa. Dělal nám odměnou za naši péči radost, rostl jako z vody, byl čilý a bystrý. Už jsme mu pomalu vybírali vysokou školu, jak nás jeho osobnost uchvátila. Pak šel ale chlapec do základní školy a začaly první problémy. Byl poměrně agresivní, nesnesl se s některými kamarády a nerozpakoval si s nimi spory vyřizovat ručně. Naše návštěvy ve škole kvůli pohovoru o Petrově chování se stávaly všednodenní realitou. Tehdy už jsme trošku tušili, že se ke slovu hlásí skutečné Péťovy geny. Měli jsme při výběru adopce trochu ztíženou pozici, protože ani v kojeneckém ústavu neznali jeho původ. Jeho matka ho kdysi položila na schody v porodnici s nadějí, že ho tam někdo najde a postará se o něj. Takové vymoženosti jako baby box, tenkrát nebyly, ale jelikož bylo teplo, skutečně se tomu miminku nic nemohlo stát. Z naší strany to vlastně potom byla loterie mnohem větší, musím přiznat, že vlastně hazard. A ten nevyšel.
Hrál automaty
Petříček rostl do výšky a mohutněl, ostatně měl veškerou péči a podmínky. Ty také začal stále častěji po nás požadovat ve zvýšené míře, když to musím říct přímo, měl, o co si řekl. Snad právě, že byl adoptovaný, chtěli jsme mu všechno vynahradit. Jen jsme tím ale podporovali jeho negativní vlastnosti. Bylo mu čerstvě šestnáct let a už ho občas přivedla policie domů opilého, kouřil marihuanu a samozřejmě spousty cigaret a to ve svém pokoji, ačkoli jsme se mu to snažili zakazovat. Na gymnázium se sice dostal, na tom jsem musel trochu zapracovat prostřednictvím svých známých, ale byl stále na hranici propadnutí. Neučil se skoro vůbec, o to víc chodil po hospodách a hrál, nebo spíš prohrával peníze na automatech. A to byl málem náš konec.
Zásah osudu
Snažili jsme se jeho hráčskou vášeň omezovat, jak to šlo, ale jeho požadavky byly důrazné a stále vyšší. Nerozpakoval se mi dát facku, když jsem mu řekl, že mu nic nedám. Pak jsem musel vyndat, co jsem měl po kapsách. Byli jsme oba s manželkou v koncích a zdrcení. Co máme, proboha, dělat?! Když se jednou rozhodnete pro adopci, je to na celý život. A pak mě postihla rána, která běžného blízkého člověka většinou obměkčí, probudí v něm soucit a starostlivost.
Prodělal jsem mozkovou mrtvici a nemohl jsem mluvit. Jen jsem psal. Dnes už pár slov řeknu, ale komunikuji hlavně psaním. Petr se ale vůbec nezachoval podle nějakých zásad společensky vyzrálého jedince. Byl na mě ještě více sprostý, a protože jsem se i špatně hýbal, zneužíval toho a fyzicky mě napadal.Jednoho dne, když manželka byla na nákupu, mě doma zmlátil a nechal ležet v předsíni, musel jsem mu ukázat, kde jsou všechny naše peníze. Společně s jeho podivným kamarádem z hospody je vypáčili z mého šuplíku a odešli. Když přišla má žena a našla mě polomrtvého na podlaze, zavolala policii a ta po mém výslechu, který byl kvůli mému handicapu poměrně obtížný, Petra chytla. Nebylo to těžké, byl opět ve své oblíbené herně.
Máme strach
Dali ho do diagnostického ústavu. Tam dělal velké problémy, že ho nemohli pustit ven. Navštěvovali jsme ho, ale on na nás jen sprostě řval. Byli jsme nešťastní. Naše jediné dítě prostě naše dítě nebylo, potomek nám souzen nebyl, nikdy jsme ho neměli chtít. Dopadlo to tak, jak muselo. Nevíme, kde je teď Petrovi konec. Pustili ho před dvěma lety a on o sobě vědět nedává. Máme jen neblahé tušení, že na nás nezapomněl a přijde, až ho napadne, že jsme mu vždycky dali, o co si řekl. Proto jsme vše cenné poschovávali.
Martin (69), Ostrava
