Nemohla jsem se dostat ze začarovaného lesa!

Existují legendy, jejichž pravdivost bychom raději neměli zkoumat.

Přes varování místních obyvatel jsem pokoušela osud a málem se mi to nevyplatilo!

Odjakživa jsem byla velice pilnou turistkou a k mým zálibám patřily dlouhé procházky a pochody. Měla jsem v tomhle směru smůlu na partnera, protože bývalý manžel byl líný na krok. Dopřával mi ale, abych si své turistické choutky užívala podle libosti.

Měla jsem jednu kamarádku, Bětku, která často chodila se mnou, ale nijak mi nevadilo toulat se sama. Když potom manžel trpěl bolestmi nohou, už by mě ani nedoprovázel, takže jsem bez něho jezdila i na dovolenou po Čechách a po Moravě.

Zvítězila zvědavost

Před čtyřmi roky jsem si zaplatila týdenní pobyt v jednom českém pohraničním pohoří. V penzionu jsem si udělala základnu, odkud jsem vyrážela na túry po okolí. Hodně jsem si povídala s místními lidmi. Od nich jsem se dozvěděla, že uprostřed jednoho lesa je začarované místo, odkud se lidé jen těžko dostávají. Brání jim v tom nějací lesní duchové.

Příliš jsem této legendě nevěřila, ale pamatovala jsem si, kde se ono místo má nacházet. Opravdu jsem ho pak během jedné túry objevila. Na stromě tam dokonce byla ručně vyrobená cedulka, která lidi varovala před vstupem. Od té cedulky odbočovala z hlavní pěšiny jiná, dost zarostlá a neudržovaná.

Chvíli jsem bojovala s pokušením se po ní vydat, ale pak jsem si to rozmyslela. Pokračovala jsem dál v cestě. Stále mi to ale vrtalo hlavou a začala jsem sama sobě nadávat, že jsem vlastně zbabělec. Otočila jsem se a vrátila se na to malé rozcestí. Abych si dokázala, že se nebojím, vydala jsem se tím směrem, který cedulka nedoporučovala.

Bylo to marné

Pociťovala jsem trochu napětí, ale spíš to byla kombinace vzrušení a zvědavosti. Byla jsem přesvědčena, že se nic nestane. Viděla jsem se, jak po návratu do penzionu s klidem vykládám, jak jsem se odvážně pustila na začarovaná místa a zvládla jsem to.

Ta neudržovaná pěšina, po které jsem šla, se najednou ztrácela a já se ocitla v opravdu hustém lese, kde byly stromy těsně vedle sebe. Světlo sem skoro nepronikalo, připadala jsem si tam jako v noci. Dál už se moc jít nedalo, musela bych se lesem doslova prodírat. Proto jsem se rozhodla vrátit.

K mému nemilému překvapení jsem ale nemohla objevit tu pěšinu, která mě sem zavedla. Ať jsem se dívala kamkoliv, všude to vypadalo stejně neproniknutelně. Nejhorší bylo, že už jsem si ani nepamatovala původní směr - to by bývalo stačilo otočit se a jít prostě zpátky. Ačkoliv v temném lese bylo dost chladno, začala jsem se potit. Horečně jsem uvažovala, co teď.

Vytáhla jsem si z baťůžku plastovou láhev s pitím a položila ji na zem, abych měla nějaký orientační bod. Vydala jsem se nejprve jedním směrem, ale po pár metrech jsem narazila na křoví, kterým se nedalo projít. Pomalu jsem se vracela zpátky. Už jsem však nebyla schopná najít ani to výchozí místo s lahví. Došlo mi, že jsem v pořádném maléru a že legenda nelhala!

Šťastný nápad

S každým dalším marným pokusem se mě zmocňoval stále větší strach. Co když se opravdu z lesa už nikdy nedostanu? Po hodině marného úsilí jsem měla pláč na krajíčku. Napadla mě jedna věc. Pokud mě z lesa opravdu nechtějí pustit zlí duchové, možná pomůže, když je požádám o odpuštění, že jsem té pověsti nevěřila.

Klekla jsem si do mechu na kolena a nahlas poprosila o prominutí.Kdyby mě někdo v té chvíli sledoval, pomyslel by si, že jsem blázen. Já ale byla skutečně zoufalá. A ono to opravdu pomohlo. Hned při další snaze dostat se ze začarovaného místa ven jsem došla na původní pěšinu. Ještě jsem se otočila dozadu znovu lesním duchům poděkovala. O svém zážitku jsem pak raději místním nevyprávěla, až doma v Praze - kde mi to ovšem dodnes nikdo nechce věřit.

Ivana K., (61), Praha

reklama
reklama

Komentáře