Nemohly jsme se rozloučit

Celá léta jsem se bála, že se něco takového stane. Počítáte s tím, ale nejste na to stejně nikdy dost dobře připraveni.


Stále ještě držím telefon v ruce a jsem celá strnulá. Manžel na mě vyděšeně hledí a já nejsem ze sebe schopna vypravit ani slovo. „Věruško, co se děje?“ Manžel mě bere kolem ramen a já se konečně uvolnila. Stavidla povolila a já brečím na manželově rameni. Pláč mě pomalu uvolňuje z mé strnulosti. Už můžu i mluvit a říct nahlas tu strašnou větu: „Zdenička umřela.“


Nechtěla o tom mluvit


To, že moje sestra, dvojče, je vážně nemocná, jsme se dozvěděli před třemi dny. Ihned jsme začali jednat. Koupili jsme letenky na nejbližší termín. A právě dnes jsme měli s manželem za sestrou odletět. Žila už mnoho let v USA, kam kdysi emigrovala. Žila tam spokojený život. Domů se pravidelně vracela a já jezdívala za ní. Přestože jsme žily tak daleko od sebe, byly jsme na sebe neustále napojené. Pořád jsme si báječně rozuměli. Věděly jsme o sobě všechno. Díky moderní technice jsme probíraly vše téměř okamžitě. Jen to, že Zdeňce není dobře, jsme spolu neřešily.


Cítila jsem to


Věděla jsem, že se něco děje. Zdena ale mlžila a nechtěla, abych za ní jezdila. Tvrdila, že ona sama se chystá přijet domů. Jenže svůj příjezd neustále oddalovala. Nakonec jsem to nevydržela a přemluvila manžela, že za Zdenou pojedeme co nejdříve. Ještě než jsme začali hledat vhodný termín, zavolala mi neteř, Zdenčina dcera Susan. Vysvětlila mi stručně, co se děje, a že by bylo dobré, abych přijela. Zdena prý o tom, že mi volá, ale neví. Nechce mě strašit. Zkrátili jsme proto termín odletu na co nejbližší datum.


Velký strach a úzkost


Od té chvíle jsem skoro nespala. Žila jsem ve velkém strachu. Bylo mi jasné, že situace je velice vážná a že zvrat k horšímu může přijít kdykoli. Sestra mi nejprve telefon nebrala. Teprve včera ho zvedla. Už podle hlasu jsem poznala, že je na tom velice špatně. Snažila se mluvit zvesela, žertovat o různých událostech u ní doma. Mluvila o dceři, o vnučce o sousedce. Jen o sobě nechtěla nic říct. Jo, jsem trochu unavená, nějaká viróza. Nakonec našeho hovoru, ale už dost vyčerpaná dlouhým hovorem, řekla: „Věruško, přijeď.“ Byla nadšená, když jsem jí konečně přiznala, že už zítra odlétám.


Už ji neuvidím


Jedeme na letiště a já si konečně uvědomuji, že sestru už nikdy neuvidím a neuslyším. Nejedu za ní, ale na její pohřeb. Proč jsou vztahy v našem životě tak složité. Díky zbytečným ohledům mé sestry, aby mě pravda o jejím zdravotním stavu nezraňovala, jsme se nakonec nemohly ani rozloučit.


Věra T. (62), České Budějovice

reklama
reklama

Komentáře