Netušila jsem, že ten člověk, co se vydával za mého přítele a tvrdil, jak mě miluje a chce mě i s mým synem, je vlastně lidská zrůda.
Jmenoval se Honza. Hezky česky, už to jméno ve mně vyvolávalo pocit důvěry a já jsem ztratila hned na začátku našeho vztahu ostražitost. Jistě, nebylo to jen kvůli jeho jménu. Bylo toho víc, co mě odzbrojilo. Měl v sobě něco takového nadpozemského, jako andělského. Ano, i když mi to teď zní jako naprosto nesmyslné a v protikladu s tím, co se stalo, měla jsem z něho skutečně tyhle pocity. Mile se usmíval jako sluníčko a já jsem se usmívala s ním. Ale byl to psychopat!
Lukáš se zatvrdil
Když jsem mu představila svého syna, devítiletého Lukáše, říkala jsem si, že si ho ten kluk musí hned zamilovat. Ale koukal na něj podezíravě a pak mi po straně řekl, že chce jet za tátou. Zkrátka se vymlouval, to jsem poznala. Rozloučil se ale s Honzou slušně, ostatně ke slušnosti ho vedu odmalička. Honza byl také slušný a zdvořilý. A přitom se z něj vyklubalo takové monstrum! Za čtrnáct dní jsme měli s Lukáškem opět společný víkend. Mezitím jsme se s Honzou viděli snad každý den a bylo nám spolu dobře. Lukáš ale opět z Honzy nadšený nebyl. Říkala jsem si, jestli není Jan k mému synovi příliš vtíravý, že moc tlačí na pilu a děti tyhle křečovité postoje brzy odhalí, nejsou jim příjemné a mohou se postavit na odpor, ani samy vlastně nevědí proč.
Nenašli k sobě cestu
Uplynul zhruba půlrok a vztah mého syna s mým přítelem se nikam neposouval. Byli k sobě zdvořilí, až to vypadalo skoro směšně. Honza chtěl, aby mu Lukáš tykal a ten mu pořád vykal, že prý si nemůže zvyknout. Když měl Lukáš narozeniny, dal mu Honza elektronický terč se šipkami, Lukáš hodil snad pět šipek a pak řekl, že ho to nebaví. Viděla jsem na Honzovi poprvé docela tvrdý výraz, až jsem se lekla. Začala jsem zjišťovat, že ti dva nejenže se nebudou mít rádi, ale půjdou proti sobě a budou si dělat naschvály. Byly to drobnosti, ale pořád častěji jsem se v tomhle svém zjištění utvrzovala. Vypadalo to většinou jako Honzova nešikovnost, ale tu Lukášovi něco pustil na nohu, tu zase zavřel dveře tak, že můj přicházející syn narazil do jejich hrany čelem… Opakovalo se to a já jsem začala trnout, co se stane příště. Lukáš se ovšem nedal. Jednou si přisunul židli ke stolu tak šikovně z výšky a sednul si na ni, že noha židle skoro rozdrtila Honzovy záprstní kůstky u chodidla. Jednu komickou stránku to vždycky mělo. Každý se po tom svém činu strašlivě omlouval, jako že ho to ohromně mrzí, že vůbec nechtěl a je mu to líto. No, kdyby nešlo o zdraví, bylo by to možná skutečně k smíchu, ale já jsem trnula strachy čím dál víc.
To kolo za to nemůže
Měla jsem důvod k obavám a ty se bohužel naplnily. Lukášek dostal od tatínka kolo. Malé, ještě dětské, ale jemu stačilo. Měl velkou radost. Přivezl si ho taky ke mně na chatu, nechtěl bez něho být ani minutu. Proháněl se na něm a výskal radostí. Honza na něj koukal s křečovitým úsměvem a moc jeho radost nesdílel. Asi mu hlavou běžela scénka s elektronickým terčem a šipkami. Pak se Lukáš rozhodl, že jeho řídítka jsou moc nízko, že je velký kluk a musí je mít výš, že se to teď takhle nosí, sedlo má být naopak nízko a to že je pak hustý. Vytáhl nářadí a začal kolo montovat. Honza ho pozoroval zpovzdálí, věnoval se spíš mně. Když tohle trvalo hodinu, Lukáš to vzdal a přišel s prosíkem. Že to nejde, je to moc utažené a že abych mu to povolila. Samozřejmě, že se obrátil na mě. Podívala jsem se na Honzu a ten se filmově usmál. „Já to udělám, ukaž, kde to máš…“ Lukáš mu ukázal, jak vysoko chce to kolo nastavit a pak mlčky přihlížel, jak se Honza s kolem lopotí, až mu ho můj přítel nakonec předal: „Tady to máš, brácho…“ Lukáš zabručel: „Děkuju.“ A jak se otočil, viděla jsem, jak obrátil oči v sloup. Pak sednul na kolo a jel. Nevracel se dlouho. Deset minut, půl hodiny. Když uplynulo asi čtyřicet minut, už jsem to nevydržela. „Půjdeme ho hledat, půjdeš se mnou?“ otočila jsem se na Honzu. Dodnes mám před sebou ten jeho výraz, který byl mrtvolně bledý, plný hrůzy. Trochu mě to tenkrát zarazilo, protože já jsem měla na nějaký takový obličej právo mnohem větší, ale byla jsem ještě klidná. Našli jsme Lukáše ve strži, kde si kluci udělali něco jako horskou dráhu. Jezdili tu v terénu a skákali po kopečkách, ale teď tu byl Lukáš sám. Ležel na dně strže a z břicha mu tekla krev. Měl do něj vražené řídítko od kola. Naštěstí tu byl už tehdy mobilní signál a já se díky svému Alcatelu dovolala záchranky. Přiletěl pro něj vrtulník. Doktor po zhodnocení situace zbavil Lukáše řídítka, a protože už se probíral, opět ho uměle uspal.
Mám jasno
Za dva měsíce se Lukášův mladý organismus z té šlamastyky dostal. Ačkoliv to vypadalo na začátku hrozivě, měl štěstí a následky nebyly skoro žádné. Řídítko břišní stěnu neprorazilo, zranění bylo povrchové, za synovy mdloby mohl šok. Můj šok byl ale nemenší, když jsem zjistila, že řídítka na kole byla vlastně zcela volná. Honza je utáhl jen naoko, a tak se sama během jízdy uvolnila. Pustila jsem se do něj zuřivě pěstmi a v tu chvíli mi ten jeho andělský obličej připadal jako ta nejodpornější věc na světě. Už nikdy mi nevymluvil, že to neudělal schválně. Mám od té doby zase jen Lukáše a je nám spolu dobře. Je to mnoho let, ale mé přesvědčení zůstat už sama je skálopevné.
Marcela (58), Benešov u Prahy
