Ten románek mě stál málem manželství. Vyléčil mě z podobných dobrodružství na celý život a pro mého muže, a to taky není k zahození, se stal ve vztahu účinnou motivací.
Byli jsme klasická čtyřčlenná rodina, manželé a dvě děti, kluk a holka, tehdy právě končící středoškoláci, jedničkáři, peněz bylo tak akorát, bydleli jsme ve svém. Žila jsem si v manželství celkem spokojeně. Idylka, chce se říct. Ale ne tak docela. Byla jsem to já, kdo se najednou v jinak spokojeném vztahu začal cítit nesvůj. Ačkoli si to dnes nedovedu vysvětlit, zatoužila jsem po nějakém románku, milostném dobrodružství, které by mi připomnělo, že jsem stále žádoucí a krásná, že pro mě nějaký muž zahoří touhou. Měla jsem ve zvyku, ostatně mám dodnes, se každý čtvrtek scházet s kamarádkami, převážně spolužačkami ze školy, v kavárně v historickém centru. Babinec. Dortíčky, kávička, drby, vtípky a nějaké ty klípky. Pohodička, na kterou jsem se vždycky těšila.
Nevinná kavárna
Jednou ale probíhalo sice všechno stejně jako obvykle, jen se mezi nás asi po hodině začala vkrádat jakoby nervozita, něco viselo ve vzduchu. Příčinu jsem odhalila záhy, když jsem se vydala na toaletu a uviděla za zády sedět osamělého muže. Byl v hledáčku mých kolegyň už nějakou dobu, to je jasné. Trochu mě naštvalo, že se ani slůvkem nezmínily a vzala jsem si do hlavy, že to nebudou ony, ale já, kdo toho pěkného chlapa dostane. Už jsem poněkud vyšla ze cviku, ale po pár mých „nenápadných“ pohledech bylo znát, že zabral. Ostatně když jsem si sedala zpátky, už jsem se nastavila bokem, abych ho lépe viděla a aby on viděl mě. Když jsme se náš babinec rozhodly rozpustit, použila jsem toaletu znovu, tentokrát jako záminku, abych se v kavárně zdržela a kamarádky šly napřed. Vrátila jsem se ke stolu a ten elegán brzy vše správně pochopil. Co mě však překvapilo, byl jeho silný francouzský přízvuk, když se ptal, jestli znám dobře toto město a mohla bych mu poradit, která místa má určitě navštívit. Srdce se mi rozbušilo ještě víc, protože cizinci mi vždycky imponovali.
Dotěrný chlap
Věděla jsem, že nežiji zrovna ve velkoměstě a nemohu bezhlavě riskovat, ale alespoň zdání cudnosti jsem zachovat musela. Pozvala jsem ho na dominantu nad městem, což bylo místo jakž takž bez rizika, přece jen koncentrace obyvatel tu zase nebývá tak vysoká. „To“ se stalo už při druhém výletu do okolních hor, ještě že jich kolem města máme tolik. Pak už jsme žádné záminky nepotřebovali a scházeli se v jeho pronajatém bytě. Neměl tu být více než dva měsíce, ale uplynul půlrok a k odjezdu se neměl. Začala jsem být nervózní a snažila se protahovat čas mezi našimi setkáními. Jednoho dne jsem si řekla, že už nemohu, ale jeho hlad neznal mezí. Chtěl mě stále víc a jeho naléhání bylo čím dál dotěrnější až se z jeho posedlosti stal regulérní stalking, jak se tomu dnes říká, tedy pronásledování a sledování. Ačkoli důvod by měl spíše můj manžel Ondřej, začal mě žárlivě střežit Philipe. Dělal mi scény, chodil za mnou a čekal na mě po práci, bylo mu úplně jedno, že zanedbává tu svou. Firma, které u nás patřila dceřiná společnost, ho vyslala jako jakéhosi informátora, takže kontroloval sám sebe. Postupně mi docházelo, jak jsem si zavařila a pokoušelo se o mě zoufalství. Nemohla jsem se soustředit na práci, o rodinu jsem se starala z posledních sil, hubla jsem, pod očima jsem měla kruhy z nevyspání, Philipe mi přesto líčil, jak mě odveze s sebou i s dětmi a o všechny se postará. Zpětně jsem si jista, že nebyl duševně zcela v pořádku.
Pravda venku
Byl už to skoro rok a můj stav se zhoršoval. Zřejmě očividně, takže i mé okolí si o mě začalo dělat starosti. Jednoho dne se do mě můj manžel, kterého jsem do té doby podezírala z nevšímavosti, obul celkem rázně s jednoznačnou otázkou: „Co je s tebou? Ven s tím!“ Od začátku mého dobrodružství jsem se na tu větu připravovala a byla rozhodnuta zapírat. Teď jsem však vše ve vteřině přehodnotila a uvědomila si, že to je moje asi jediná šance – mluvit pravdu. Všechno jsem manželovi vylíčila a strašně se mi ulevilo už v té chvíli. Poslouchal trpělivě, nerozčiloval se, nedal na sobě znát žádné vzrušení. Zeptal se na pár věcí, chtěl vědět, kde Philipe bydlí a kde pracuje.
Manžel jednal předpisově
Další události proběhly tak překotně, že jsem nevycházela z údivu, jak rázně si můj muž, kterého jsem považovala za netečného člověka, počínal. Anglicky napsal dopis vedení firmy do Paříže. Dodnes nevím, co v něm bylo, ale po týdnu mi Philipe oznámil, že ho odvolali, ale on že zůstane, najde si u nás jinou práci. Kvůli mně. Říkal mi to před naším domem, kam za mnou přišel, protože už ztratil zábrany a pud sebezáchovy. To ovšem neměl dělat, protože manžel už tou dobou zařadil ostražitost mezi své vlastnosti, vyšel před dům, položil Philipovi několik otázek ve smyslu, co chce po jeho ženě. A když Philipe reagoval tvrzením, že jeho žena se s ním rozvede, protože miluje jeho, použil Ondřej argumenty, se kterými jsem ho dosud pracovat nezažila. Francouz byl za chvíli ztlučený a Ondřej, celý bílý vzteky měl klouby rukou od krve. Nebyl to pěkný pohled. Takhle vlastně skončilo mé dobrodružství. Philipe se ještě pár dní objevoval před domem, ale když se Ondřej ukázal v okně, zmizel. Nakonec se vrátil do Francie a já doufám, že ho tam nějaká Florence, nebo Brigitte přivedla k rozumu. Já jsem ho dostala záhy a od té doby jsem hodná jako puťka. A manžel se taky změnil. Vzájemně jsme se o sobě něco dozvěděli a je to vlastně dobře.
Simona (55), Liberecko
