Svým dětem můžete dávat spoustu dobrých rad, ale zkušenosti nakonec musí udělat samy.
Poté, co naše dcera dospěla, těšila jsem se, že jednou budu mít vnoučata. Musela jsem si na to ale hodně dlouho počkat. Zatímco já jsem se kdysi provdala za prvního kluka, do kterého jsem se zamilovala, a byla jsem s ním šťastná, dcera Martina to měla daleko složitější.
Odešla pracovat do Prahy
Chtěla jsem mít více dětí než jedno, ale po narození Martiny se mi přes veškerou snahu i pomoc lékařů už nepodařilo otěhotnět. Dcera ale vydala za dvě děti. Byla mimořádně nadaná. Vím, že si to každý rodič myslí o svém potomkovi. Nás ale Martina přesvědčovala z roku na rok. Číst a psát uměla už ve čtyřech letech a do školy ji vzali o rok dříve. Také později na střední škole měla vynikající výsledky. A když se rozhodla jít na vysokou školu do Prahy, nepochyboval nikdo, že ji zvládne také. Po škole se objevilo několik pracovní příležitosti. Rozhodla se přijmout nabídku v Praze. Pro mě s manželem to znamenalo, že ji uvidíme ještě méně. Do práce ale byla opravdu hodně zapálená. Pracovala v důležité mezinárodní společnosti, práce jí šla, bavila jí a přinášela dobré peníze.
Dávala přednost kariéře
Když bylo Martině třicet, přemístili ji na její žádost k nám do Pardubic. V té době měla přítele a já jsem se v koutku duše radovala, že se konečně chce usadit a založit rodinu. Často jsem nenápadně předhazovala, že peníze a práce jsou sice pěkná věc, ale mateřství nenahradí. Martina ale na rodinu ještě nepomýšlela. Chtěla se prostě nadále věnovat kariéře a u nás na to měla lepší podmínky. Poté, co jsme i dceřiny třicáté páté narozeniny oslavili v původním složení - já, manžel, dcera a její přítel Aleš - rozhodla jsem se trochu zatlačit. Zeptala jsem se Martiny, jestli nepomýšlí na svatbu. Ujistila mě, že ano, ale že na to stále není čas. Jednou se prý určitě dočkám. Zmínila jsem se, že bych se ráda dočkala i vnoučat. Dcera mě ujistila, že v dnešní době se dá jít na mateřskou i ve čtyřiceti.
Přišlo to trochu pozdě
Mateřský pud se v mojí dceři probudil, až když měla dva roky před čtyřicítkou. Najednou už nebyli důležití klienti nebo nové projekty v práci. Jejím novým projektem bylo stát se matkou. Jenže poprvé se zdálo, že to bude něco, co nepůjde podle jejích představ. Zpočátku byla Martina optimistkou. Když však ani po třech letech nepřišla do jiného stavu, pomalu, ale jistě se začala přiklánět k myšlence, že jí vlak už ujel. Zkoušela s přítelem všechno možné i nemožné. Poslouchala rady lékařů, navštěvovala nejlepší specialisty na reprodukci, dávala na rady šarlatánů, kteří z ní jen tahali peníze, radila se na internetových fórech. Poslední kapkou bylo, když potřetí potratila. Všichni jsme si mysleli, že do třetice všechno dobře dopadne. Bohužel, nesplnilo se. Na Martinu to bylo už příliš. S Alešem se dohodli, že pojedou na dva měsíce do ciziny. Přihlásili se na jazykový kurz a kurz potápění. Chtěli pořádně relaxovat a nemyslet na své starosti.
Naštěstí jsem se dočkala
Možná to bylo uvolněným prostředím, ve kterém byli, že z nich opadl stres. Martina se vrátila opět těhotná. Nechtěla nám to zprvu ani říct. Bála se, že to zakřiknou a o dítě opět přijde. Naštěstí to tentokrát už vyšlo. Dcera přivedla na svět vnučku Michalku a nám přinesla do života velkou dávku štěstí. Momentálně už se Michalka naučila chodit a běhá po celém domě. Snažím se dceři pomoci s hlídáním, aby se mohla klidně vrátit do práce. Je to však těžké. Moje nohy už nejsou tak rychlé jako kdysi, zadýchám se mnohem rychleji. Jsem vděčná za ten malý zázrak, který máme, ale mnohdy lituji, že nepřišel dříve. Všichni bychom si ušetřili spoustu bolesti a zklamání.
Olga M. (63),Pardubice
