Sedím u okna. Ještě není sedm a venku už je šero. Přesně takové bylo ten večer, když jsem přišla o tři muže svého života. Do cesty se jim postavil strom u silnice. V jednom okamžiku vyhasly životy tří generací mužů v naší rodině a mě pohltila samota.
Ty poslední společné okamžiky budu mít před očima do konce života. Vnuk Lukáš vyrazil právě do takové tmy na příjezdovou cestu k našemu domu. S velkou taškou na rameni – inu taková sportovní výbava zabere místa. Ještě se rychle otočil a zamával babičce do okna. Přesně tak, jak to kdysi dělával jeho táta, který teď na svého synka čekal v autě. Určitě ho popoháněl. Bydleli jsme totiž tam, kde lišky dávaly dobrou noc. A autobus do města, ke kterému Lukáše pravidelně vozil, odjížděl z návsi nejbližší vesnice už za chviličku. Ještě jsem jako vždycky počkala, až auto zmizí za zatáčkou u lesa, zatáhla jsem záclonu a šla ke sporáku, aby chlapi měli na stole večeři, až se vrátí. Děda, kterého naberou cestou zpátky, bude vyprávět, co nového se dozvěděl na schůzi myslivců, Lukáš se pochlubí, kolik gólů zase dal, a všichni budou dlabat svou milovanou bramboračku a přikusovat k ní zeleninové placky. A pak se večerním autobusem vrátí z šichty máma a veselé vyprávění bude pokračovat dál.
Myslela jsem,že se museli splést
Sirény sanitek i houkání hasičů, které prořízly ticho i na vzdálené samotě, jsem pochopitelně zaregistrovala. Ale věnovala jsem se raději kuchtění. Ani by mě nenapadlo, že jedou právě k mým klukům. Ani to, že dojedou pozdě. A že ze sešrotovaného vraku po dlouhých minutách vystříhají jen tři těla bez duše. To, že se po nějaké době v zatáčce objevila světla auta, mě trochu udivilo. Kdo by to mohl být? Kluci určitě ne. Vždyť Lukáš má ještě trénink. A syn s dědou drbají s myslivci a probírají, jestli letos budou na honech vůbec nějací bažanti a zajíci. Podívala jsem se pozorněji. Co tady chtějí policajti? Šla jsem k brance a ani si nepřehodila bundu přes záda. Vždyť to bude jen nějaká blbost, co se hned vyřeší. Nechápala jsem, proč se mě, kterou znají celý život, najednou ptají na jméno. Proč chtějí vědět, jestli znám Lukáše, jeho tátu Mirka a jeho dědu Václava. Proč mi říkají, ať si radši sednu na lavičku. A pak vysloví tu hrůzu. „Jsou mrtví!“ Všichni tři! Zemřeli při autonehodě. Na místě. Hlavou mi běží, že se musí mýlit. Říkali přece, že to auto bouralo až u města. Tak to nebyli oni. Co by tam dělali? Nikdy předtím až do města nejeli. Až ten den. A já se vlastně nikdy nedozvím, co se tenkrát v autě odehrálo. Vím jen, že myslivecká schůze odpadla, ale to se stalo i mnohokrát předtím. Co je vedlo k tomu, že Lukáš nepřesedl k ostatním hokejistům do autobusu a děda naskočil k nim do auta? Chtěli se snad chlapi podívat, jak to vlastně vnuk válí? A jak je možné, že bourali právě tady? Vždyť tudy Mirek vždycky jezdil krokem. Byl vždycky opatrný řidič. A místní neměli rádi stromy, co nakukovaly do silnice. Najednou tudy jel Mirek stovkou. Čelní náraz v takové rychlosti neměli šanci přežít. Aspoň to říkali policisté.
Při pohřbu jsem podpírala vlastní snachu
Jejich kolegové zatím přivezli ze služby snachu. Naštěstí někoho napadlo, že by zdravotní sestřička neměla být na příjmu, až na patologii přivezou naše kluky. Ještě, než jí kolegové píchli injekci na uklidněnou, dozvěděla se, že její manžel ani syn nežijí. Že se z nás dvou během jediné vteřiny staly vdovy. Už nikdy jsme ty své kluky neviděly. Když už to nejhorší přebolelo, přiznala, že to nedovolili ani jí – sestřičce. Prý se báli, že by se z toho mohla na místě zbláznit. Myslím si, že pro ženu neexistuje strašnější chvíle, než když se v podzimním ránu chystá na poslední rozloučení s těmi, které měla tak ráda. Když rozhrne záclonu a na cestě před domem jí najednou nikdo nemává. Když se podpírá s vlastní snachou, aby vůbec unesly tu strašnou tíhu osudu. Když musí projít kolem tří pohřebních vozů. Když má vůbec problém s pár schody do kostela, kde na katafalku leží dvě černé a jedna bílá rakev. Když má pan farář řeč a ona posílá němé výčitky tomu, kdo jí vzal hned trojité štěstí najednou. Když kapela zahraje písničku, na kterou s mužem tancovali na vlastní svatbě. Když vhodí tři hrsti studené hlíny do otevřeného hrobu. Za každého z nich jednu. A pak kapela přestane hrát a je tu najednou strašlivé ticho, prázdno a samota.
U vánočního stolu bylo prázdno
A aby toho nebylo dost, po pár dnech říká snacha, že dala v nemocnici výpověď. Že už tady nechce být, když chlap, za kterým se přistěhovala a syn, kterého tu porodila, už mezi námi nejsou. Na začátku jsem se na ni mračila, padlo i pár slov, kterých dodnes lituju. Ale časem jsem zjistila, že jí to nemůžu vyčítat. Asi bych v její kůži udělala to samé. Když balila poslední věci, poprosila mě, ať se nezlobím. Že musí začít znovu. A slíbila, že se určitě někdy zastaví, až půjde ke klukům na hrob. A pak, až za brankou, se otočila. S uslzenýma očima se usmála se a zamávala. Stejně, jako to vždycky dělali naši kluci. A já? Po pětatřiceti letech jsem zůstala sama. Prvních pár měsíců bylo děsivých. Pár týdnů po pohřbu přišly Dušičky, pak první Vánoce bez kluků. Vždycky předtím jsem se na ně těšila. Jenže najednou tu nikdo potajmu nešmejdil po půdě a nehledal ukryté dárky, děda potajmu nechodil do špajzu ujídat čerstvě upečené cukroví. Dokonce i psi se chovali jinak. Dávno pochopili, že nemá cenu, aby s nadšeným štěkotem běželi uvítat toho, kdo právě zvoní u branky. Popravdě řečeno, nikdo kromě pošťačky, k nám ani nechodil. Najednou nebyl nikdo, kdo by s lahví domácí slivovičky zašel za místním hajným a zpátky se vrátil s čerstvě uříznutým stromkem. Nikdo, kdo by zajel do sádek za městem pro kapry. A tak jsem na Štědrý den ani neprostírala stůl. Stejně by u něj bylo prázdno. Čtyři talíře by zůstaly prázdné. Snacha totiž poslala jen esemesku. A na Štěpána jsem na hrobě objevila tři zapálené svíčky a na sněhové čepici čerstvě prstem namalované veliké srdíčko.
Nakonec jsem nezůstala úplně sama
Ani nevím, jak jsem takovou hrůzu mohla přežít. Že jsem si nesáhla na život. Že jsem neodešla za mužem, s nímž si i dneska, když je mi smutno, povídám. Za to, že jsem ještě pořád tady, se zasloužila i snacha. Dva roky trvalo, než se objevila před naším domem. Nejprve sama, to když šla za kluky na hřbitov. Před další návštěvou raději zavolala. Ptala se, jestli by mi nevadilo, kdyby přijeli ve dvou. A po dalších dvou letech dorazili i s mou novou „nepravou“ vnučkou. A u nás na chalupě je díky tomu už roky tak nějak víc veselo. Malá slečna mi od začátku říká babičko a dělá mi tím velikou a upřímnou radost. Přesto, když zase přijde sychravý podzim a před sedmou je tma, zapálím svíčku, rozhrnu záclonu a sednu si k oknu. A v koutku duše doufám, že se stane zázrak. Že se v zatáčce u lesa objeví světla auta a za chvíli se ve dveřích objeví tři statní chlapi a vrhnou se na moji čerstvě uvařenou, voňavou bramboračku. Třeba se jednou toho mého malého zázraku přece jen dočkám.
Věra P. (66), Příbram.
