S kamarádkou jsme podlehly fascinující hypotéze. Musely jsme se přesvědčit na vlastní oči.
Období studií na vysoké škole bylo živnou půdou těch nejrůznějších vylomenin. V tom čase jsem se cítila skvěle. Velmi k tomu přispívalo odtržení od rodiny, pobyt na koleji a společnost nových kamarádů, studentů, kteří nikdy neměli k průšvihům daleko. Soužití se spolubydlící Janou, kterou mi osud přivedl do cesty, pro mě bylo v tomto směru obrovským přínosem. Ta holka byla nakloněná všemu, byla nesmírně aktivní, zvídavá a činorodá. To, co dokázalo napadnou Janu, nemělo obdoby. Ani já ji nemohla konkurovat. A jeden z těch nejbláznivějších nápadů byl lov na posledního upíra v Čechách…
Chtěly jsme ho vidět
Jak jsme na tu bláznivou myšlenku přišly? Může za to známý záhadolog Ivan Mackerle. V dobách mých vysokoškolských studií pořádal se svým kolegou přednášky na různá záhadnou opředená témata, a jedním z nich byla přednáška o upírech. Podle jejich výzkumů a zaručeně „pravdivých“ zdrojů, které na přednášce prezentovali, se poslední existující upír v Čechách nacházel na hřbitově v Čelákovicích. Pánové netušili, co svou hypotézou způsobili. Jana přivezla z Moravy svěcenou vodu, několik růženců, křížků a sošku madony s děťátkem. Jakmile se oteplilo, nakoupily jsme tři kila česneku, a vyrazily do Čelákovic. Tam jsme zaujaly na hřbitově strategickou pozici a dychtivě čekaly na půlnoc. A dočkaly jsme se.
Plížil se mezi hroby
Jedenáctá odbila. Krátce po ní se poblíž nás u jednoho z hrobů vztyčila temná postava. Nemohly jsme odtrhnout oči. Upír! Nekompromisně se plížil k nám, a když už byl nebezpečně blízko, zaútočila Jana jako první. Několikrát stříkla na nemrtvého svěcenou vodu a hodila česnekem. To byl povel pro mě, abych vyrazila do útoku s krucifixem. Upír byl ale odolný, nadále lačný po krvi, a tak dostal do hlavy madonnou. „Vzdejte se, tady policie!“ zařval nemrtvý vzteky a rozsvítil baterku. Skončily jsme na policii A měly co vysvětlovat. Stálo nás to hodně úsilí, aby tuto naši aktivitu nenahlásili příslušníci na fakultu. Za minulého režimu by to pro nás mělo fatální následky. Mezi obyvateli Čelákovic se to ale neutajilo. Svým šíleným, a v tu dobu velmi odvážným, činem jsme si tehdy vysloužily obdiv a velké sympatie. Na stanici jsme musely zůstat až do rána, protože nám žádný vlak nejel, a než jsme dopoledne došly na nádraží, dostaly jsme jako vejslušku štrúdl a domácí vejce.
Kristýna (53), Praha.
