Můj jediný syn se zabil na motorce. Nic mě na světě netěšilo, dokud se neobjevila „náhradnice“.
Měla jsem syna Ládíka, který byl celým mým světem. Už jako dítě si vylepoval do pokojíčku fotky motorek a hrozně se těšil, jak se jednou bude na takové taky projíždět. Hned jak mohl, si udělal řidičák a já uprosila manžela, abychom mu k osmnáctinám vysněnou motorku koupili. Jenže stalo se to nejhorší, co se může mámě stát. Syn při jedné z prvních jízd nezvládl zatáčku, naboural do stromu a byl na místě mrtvý.
Zůstala jsem sama
Na manžela jsem se pak nemohla ani podívat a on mi dával synovu smrt na vinu, takže jsme se nakonec asi dva roky po Ládíkově smrti rozvedli. Život pro mě ztratil smysl a ani nespočítám, kolikrát jsem držela v ruce prášky na spaní a uvažovala o tom, že se vším skoncuju. Jednoho dne ale u mě zazvonila dívenka od sousedů, že maminka prosí půjčit cukr. Na první pohled bylo vidět, že tahle patnáctiletá slečna je zvědavá. Pořád mi nakukovala za záda, aby viděla, jaké to doma mám. S úsměvem jsem ji pozvala dál a ani jsem netušila, jak moc štěstí a radosti mi tohle jedno pozvání přinese.
Sousedi mě adoptovali
S Kamilkou jsme si padly do oka a hned jsme, i přes obrovský věkový rozdíl, našly společnou řeč. Probíraly jsme spolu její platonické lásky, pekla jsem pro ni koláče, které její maminka neumí. Zakrátko jsem se spřátelila i s jejími rodiči a začala jim pomáhat s domácností. Minulý víkend jsme se zase všichni sešli a shodli se na tom, že jsem jejich adoptivní babička. A já už se moc těším na Vánoce, protože po dlouhé době, kdy jsem sama pro sebe ani nezdobila stromeček, budu letos sedět se svou novou rodinou u štědrovečeního stolu.
Helena J. (70), Vsetín
