Novoroční předsevzetí: Nebýt už sama

V naší vesnici bylo těžké se seznámit. Žili tu jen důchodci a já. Nebýt sama jsem si přála ze všeho nejvíc. Bydlela jsem v zapadlé vesnici v pohraničí, malé jako dlaň, tady zástupy nápadníků nepotkáte.

Pracovala jsem na obecním úřadě, který se tehdy jmenoval místní národní výbor. Vesnice nenabízela zbytečně mnoho kulturního vyžití, ve volném čase bylo možné chodit do knihovny anebo hrát ochotnické divadlo.

Dvakrát týdně, ve středu a v sobotu, promítalo kino. Okolní hluboké lesy lákaly k procházkách, i když ne zas moc, protože se sem čas od času zaběhli vlci a jednou tu viděli i medvěda. Táhlo mi na pětatřicátý rok, byla jsem stále svobodná.

Tehdy to společnost netolerovala, bylo zvykem se ve dvaceti vdát, komu se to nepodařilo, byl divný. Místní o mně říkali, že jsem stará panna. Nemysleli to zle, ale mrzelo mě to. Samota nebyl můj cíl. Jen na mě prostě nikdo nezbyl.

Leden byl deštivý, uplakaný. Vzpomínám si, jak jsme stáli pod stříškou před kinem, já a ještě babka, která chodila na cokoli. Jen si stěžovala, když se během filmu odehrály víc než dvě vraždy, to jí už připadalo příliš.

Promítač v černé pláštěnce seděl na schodech pod stříškou, kouřil, díval se do mlhy a prorokoval: "Promítat se nebude. Je vás málo a prej nepřijde ani Vokrouhlíková, protože jí přijeli mladý. Pro dva to zapínat nebudu.

" Babka a já jsme zesmutněly. Déšť ťukal na stříšku, promítač pokuřoval, pokladní to už balila. Pak se z mlhy ozvaly kroky. Konečně někdo do kina? Silueta dostávala pevnější obrysy, a když vystoupila z mlhy, objevil se hezký chlapík.

Sedl si na schody vedle promítače, zapálil si cigaretu a povídá: "Hrajete?" Promítač udusil cigáro a hlesl: "Leda že seženeš ještě dva kamarády." Mladý muž mávl rukou a povídá: "Vezmu tři lístky.

Ale jen když si budu moci sednout tady vedle slečny." Ukázal na mě. "Jste Pražák?" ostře se tázal promítač. "Ne," zněla odpověď. "To máte štěstí," mínil promítač a naznačil pokladní, aby mladíkovi prodala vstupenky.

"A kdyby tě náhodou napadlo slečnu ve tmě obtěžovat, přeruším promítání a uvidíš!" volal za ním promítač, když jsme vcházeli do sálu. Výsledek byl, že se mi bál i nabídnout buráky. Přemýšlela jsem, kde se tady vzal.

Ukázalo se, že tu koupil dům a chystá se ho rekonstruovat. Místní se divili, protože kdo měl nohy, ten odtud utekl, na nové obyvatele jsme nebyli zvyklí. Tenhle byl romantik a samotář. Vzpomněla jsem si, jak jsem si na Nový rok v kostele intenzivně přála, aby už konečně někdo přišel.

A přišel. Nejdřív do kina, pak do mého života. Monika V. (59), Chomutov.

reklama
reklama