Dlouhá léta fungovalo vnitřní spojení mezi mnou a dcerou jen jednostranně. Pak přišla složitá situace...
Říká se, že někteří lidé jsou mezi sebou propojeni natolik úzce, až dokážou uhodnout, co si druhý člověk myslí - i když je zrovna dělí nějaká dálka. Já jsem si toho všiml u mě a u mojí dcery Nadi.
Vnímala jsem to už od dětství
Už když byla dcera v batolecím věku, stávalo se, že udělala něco dřív, než jsem to stačila říct nahlas. Podala mi třeba nějaký předmět. Naplno jsem si to uvědomovala v době jejího dospívání.
Tehdy dělala přijímací zkoušky na střední školu a měla z nich docela strach. V jednu chvíli jsem v hlavě slyšela její hlas, který mi šťastně oznamoval, že je určitě zvládla. To se také pak potvrdilo. K podobným případům docházelo i v dospělosti.
Nejednalo se samozřejmě o každodenní malé zázraky, ale každá taková událost mi to propojení jenom potvrzovala. Týkalo se to naštěstí jen kladných a příjemných záležitostí. Vnímala jsem tak, když se Naďa zamilovala, i když se pak s tím klukem rozešla.
Nemusela mi nic říkat. Bavila jsem se o tom s kamarádkou, která se zabývala věcmi mezi nebem a zemí. Ta mi potvrdila, že zejména mezi blízkými příbuznými jsou takové telepatické schopnosti běžné víc, než si lidé myslí.
Nemusela se o mě bát
Naďa se provdala a čekala dítě. Úplně přesně jsem pak vnímala, když na ni přišly porodní bolesti a zeť ji odvážel. A ve chvíli, kdy přišel na svět můj vnuk, se mi v hlavě rozezněla zpráva, že dcera bez komplikací porodila chlapečka.
Zajímavé bylo, že většinou tohle spojení fungovalo od Nadi směrem ke mně a ne naopak. Ptala jsem se na to dcery, ale pouze zřídka vnímala, že se něco děje se mnou. Ta kamarádka ezoterička mi vysvětlila, že některá spojení fungují pouze jedním směrem.
Mně to nevadilo, byla jsem naopak ráda, že se Naďa nemusí znepokojovat tím, co se případně odehrává v mém životě. Pak ale jednoho dne došlo k události, na kterou ani jedna z nás do smrti nezapomene.
Vyrazila jsem tehdy autem za svojí sestřenicí, která bydlela na Šumavě v odlehlé vesnici. Počasí nebylo nic moc, takže jsem jela velice opatrně. K příbuzné jsem dojela v pořádku, ale když jsem se vracela, stala se mi nehoda.
Neřešitelná situace
Nezvládla jsem jednu zatáčku a s autem jsem sjela mimo silnici. Bylo to v místě, kudy vedla jen okresní silnice, dost daleko od nejbližší vesnice. Trochu jsem se potloukla. Auto na tom bylo hůř.
Nemohla jsem ho znovu nastartovat, a i kdyby se to povedlo, z místa, kam jsem sjela, se nedalo normálně vyjet. Ke všemu jsem měla vybitý mobil. Připadala jsem si jako v pasti.
Mohla jsem čekat, jestli někdo pojede kolem, ale tahle cesta opravdu nebyla příliš frekventovaná. Pomalu se začínalo stmívat. Nedovedla jsem si představit, že bych tu strávila noc. Stejně tak mi připadalo těžké vydat se po silnici směrem k civilizaci.
Nevěděla jsem ani přesně, kde jsem, a kromě toho mě bolelo potlučené koleno. Dala jsem se do breku, i když mě nikdo nemohl slyšet. Nakonec jsem se vyškrábala nahoru na silnici a zkusila jít pěšky. Moc to nešlo.
Bylo mi jasné, že nejspíš skončím někde uprostřed noci v šumavské divočině. Vrátila jsem se k autu a rozhodla se v něm přenocovat. Utvrdila mě v tom i skutečnost, že začalo pršet.
Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak zoufalá a osamělá. Když se pak objevila na silnici světla přijíždějícího auta, myslela jsem, že mě mine, protože nestihnu vylézt. Auto ale zastavilo.
Byla to Naďa. Líčila mi, jak moji nehodu měla před očima ve chvíli, kdy k ní došlo. Telepatické spojení ji přivedlo až na správné místo. Dodnes to považuji za největší zázrak v mém životě!
Dana L., (61), České Budějovice
