O život jsme bojovali na dálnici

Na ten zájezd se má dvě vnoučata ohromně těšila. Honzík i Anežka přinesli domů krásné vysvědčení, a tak výlet k moři byl tou správnou odměnou. Máma s tátou se s námi přišli rozloučit k autobusu. Zamávali jsme a vydali se na cestu.

Uprostřed noci mě probudila strašlivá rána. Něco mě bouchlo do hlavy a ucítila jsem prudkou bolest v pravé noze. Pak na mě napadaly nějaké tašky. Vůbec jsem nechápala, co se to děje. Všude kolem byla naprostá tma a ozýval se křik a zoufalý nářek.

Kde jsou děti?!

Začala jsem rukama kolem sebe šátrat, kde jsou děti. „Honzíku, Anežko!“ Volala jsem zoufale, ale v tom strašlivém hluku, můj hlas naprosto zanikal. Pak nastala šílená panika. Převalilo se přese mně několik lidí.

Chtěla jsem také ven, ale nešlo to. Byla jsem zaklíněná v sedačce a noha mě neskutečně bolela při sebemenším pokusu s ní pohnout. Najednou kousek ode mne vyšlehly plameny a já ztratila vědomí.

Zázrakem jsem vyvázla

Probudila jsem se až na lehátku v sanitce cestou do nemocnice. „Kde jsou děti!“ Volala jsem neustále zoufale. Jenže lékař mi nerozuměl a potřeboval mi nasadit dýchací masku. Zřejmě jsem opět ztratila vědomí a otevřela oči až na posteli v nemocničním pokoji.

Po jak dlouhé době nevím, ale opět první slova, která se mi vydrala z úst byla „Děti!“. Byla jsem šíleně zesláblá, ale už jsem zůstala při vědomí.

Nemohla jsem uvěřit

Konečně ke mně přišla lékařka s tlumočníkem. Oznámili mi, že mám komplikovanou několikanásobnou otevřenou zlomeninu nohy a zlomených pár žeber. Náš autobus měl prý vážnou nehodu. Narazil do betonové zdi mostu, spadl na bok a sesul se po svahu dolů.

Přitom začal hořet. Bohužel šest lidí se nepodařilo zachránit. Když mi řekli, že je mezi nimi i náš Honzík, chvíli jsem to nechápala. „Náš Honzík?!“ To je naprostý nesmysl, vždyť byl na sedadle přede mnou. Já žiju a Anežka také. „To je omyl. To musí být omyl!“ Opakovala jsem neustále.

Setkání se synem

Nejhorší bylo setkání se synem a jeho ženou, kteří do nemocnice co nejdříve přijeli. Dívat se na zhrouceného syna, který přišel o své milované dítě, bylo strašné. A navíc tu ještě ležela těžce zraněná Anežka.

Byla sice mimo nebezpečí života, ale i tak musela o svůj další pobyt mezi námi velmi statečně bojovat. A i když nás brzy obě převezli do nemocnice k nám domů, ještě pěkně dlouho si v ní poležela.

Byl nutný radikální řez

Já skončila na antidepresivech, ale můj stav se nelepšil. Nejen psychický, bohužel i léčba vážně pochroumané nohy se úplně nezdařila. Nakonec bylo nutné přistoupit k amputaci. Uřízli mi ji nad kolenem.

Byla to pro mě strašlivá rána, ale vlastně jen úplná maličkost proti tomu ostatnímu, co naši rodinu potkalo. Malá Adélka z šoku, co se stalo a ze ztráty bratříčka, začala koktat. Uzavřela se do sebe, straní se dětí i nás, své rodiny.

Lékaři nám tvrdí, že se to vše časem zlepší a že snad vymizí i koktání. Jenže prognóza je nejistá.

Smutek neodchází

Stejně jako u mě. Postupně si sice zvykám na protézu, ale chození není to nejpodstatnější. Mnohem horší je psychika a někdy se doslova bojím, abych nepřišla o rozum. Kdykoli potkám na ulici rozdováděné osmileté kloučky, tedy ve věku v jakém byl náš Honzík, mám strach, že mi žalem pukne srdce.

Blažena S. (63), jižní Čechy

reklama
reklama