Ocitla jsem se v nepříjemné a nebezpečné situaci, která mohla dopadnout hodně špatně. Naštěstí mi pomohl tajemný přízrak…
Celý život jsem byla spíš usedlý domácký typ, jako moje maminka. I ta byla taková typická domácí hospodyňka. Vždy se starala, aby tatínkovi a mně a mým sourozencům nic nechybělo. Doma bylo vždy uklizeno a navařeno.
Domácí hospodyňka
Většinu času trávila u domácích prací, na zahrádce za domem, kde s láskou pečovala o všelijaké záhony, keře a stromky, a když si konečně vyhradila chvilku také sama pro sebe, tak si buďto četla nebo sledovala v televizi seriály.
Za celý svůj život se podívala maximálně na Balaton. A já byla v tomhle směru stejná. Cestování a poznávání zajímavých míst a sbírání nových zážitků mi nikdy nic moc neříkalo. Možná kdyby byl můj první manžel Ludvík dobrodruh, tak bych tomu i já bývala přišla na chuť, jenže on byl domácí pecivál, kterému moje péče dělala dobře.
Propadla jsem kouzlu cestování
Všechno se změnilo, až když jsme se rozvedli. Bylo mi dvaapadesát a najednou jsem měla spoustu volného času a nevěděla jsem, co s ním. Tak jsem začala cestovat. A zjistila jsem, že mě to hrozně baví.
Občas jsem jela s některou z kamarádek, ale nevadilo mi ani vydat se do světa sama. Za pouhých pět let jsem navštívila země, o kterých jsem si předtím nikdy nepomyslela, že se do nich kdy podívám. Z každé cesty jsem se vrátila nadšená, plná dojmů a zážitků.
Cestování byla moje největší radost, až do doby před třemi lety, kdy jsem v jedné balkánské zemi prožila nebezpečnou a děsivou příhodu.
Pochmurné zapadlé ulice
Byla jsem tam na desetidenní poznávací cestě, kterou jsem si sama zorganizovala. Nocleh jsem měla mimo jiné zajištěný v jednom menším městečku. Už od začátku jsem se tam necítila moc dobře.
Z pohledů místních lidí jsem necítila nic moc dobrého. Uklidnil mě snad jen majitel penzionu, kde jsem se ubytovala. Ujistil mě, že v jeho zařízení mi nic nehrozí, ale varoval mě, abych nevycházela večer moc ven.
Vyrazila jsem do restaurace
Jednou večer jsem ale jít ven musela. V penzionu nebyla restaurace a já jsem si zapomněla koupit jídlo a měla jsem strašlivý hlad. Nejbližší restaurace se nacházela o tři ulice dál.
Znamenalo to tedy, vyjít do nepříliš osvětlených ulic městečka. Vchod do restaurace se navíc nacházel v postranní uličce, kam světlo z hlavní silnice nedopadalo skoro vůbec. Dost jsem se bála. Za chvilku jsem poznala, že oprávněně…
Parta mužů mě chtěla okrást
Ještě než jsem došla k restauraci, obklopila mě skupinka pěti mužů. Bylo jasné, že jejich úmysly rozhodně nejsou nijak poctivé. Cítila jsem se v pasti a přemýšlela, jestli mám volat o pomoc.
Nejdřív jsem si myslela, že mě ti otrhaní a nepřátelsky se tvářící muži budou chtít obtěžovat jako ženu. V ruce jednoho z nich se však objevil nůž a gestem mi dal jasně najevo, abych mu dala peněženku. Zaváhala jsem a vzápětí jsem ucítila ostří nože na svém krku.
Chtěla jsem začít křičet o pomoc, ale pak mě napadlo, že bych tím mohla situaci ještě více zhoršit.
Uprostřed ulice se objevil přízrak
V duchu jsem se už loučila s hotovostí a utěšovala se tím, že zbytek peněz a platební kartu mám v penzionu, když vtom ode mě muži najednou odstoupili a v jejich tvářích se objevil vyděšený výraz.
Podívala jsem se stranou a vykřikla jsem. Spatřila jsem totiž něco hrozivějšího než ty darebáky s nožem. Uprostřed ulice se v ostrém světle vznášel tajemný přízrak. Nedotýkal se země, měl na sobě dlouhé stříbrné šaty a místo tváře se pod závojem skrývala jen lebka.
V tu chvíli jsem málem omdlela. Jen vzdáleně jsem vnímala, jak se muži, kteří mě předtím ohrožovali, dali na útěk.
Zjevení šlo za mnou
Po pár vteřinách jsem jsem se vzpamatovala. Nevypadalo to, že by mě chtěl ten přízrak nějak ohrozit. Stále jsem nechtěla věřit vlastním očím, ale zjevení nezmizelo, ani když jsem se štípla do ruky.
Otočila jsem se a rychle zamířila zpátky k penzionu. Skoro jsem utíkala. Cítila jsem, že je ten přízrak stále za mnou. Zmizel až ve chvíli, kdy jsem se ohlédla u vchodu do penzionu.
Duch ubodané ženy mě zachránil
Celá rozklepaná a se slzami v očích jsem vstoupila dovnitř. Lámavou angličtinou jsem majiteli penzionu vyprávěla, co se mi stalo a bylo mi jedno, že mě asi bude mít za blázna.
Kupodivu se ale tvářil vážně a chápavě. Jemně mi vyčetl, že mě varoval, abych nechodila potmě ven a pak mi vyprávěl o jedné místní pověsti. Kdysi dávno se právě v ulici, kde mě ti muži přepadli, stal krvavý zločin.
Jeho obětí byla místní mladá žena. Od té doby se prý čas od času stává, že se někomu zjeví a postraší ho – anebo, jako v mém případě, že pomůže někomu, kdo se ocitl v nouzi.
Stále to mám před očima
Kdyby mi tuhle historku vyprávěl někdo bez té mojí čerstvé zkušenosti, myslela bych si, že jde opravdu o nějakou vymyšlenou báchorku k postrašení turistů. Mě ale skutečně přepadli a ten přízrak dávno mrtvé ženy mi doopravdy zachránil život.
Ještě dnes, když si na ty hrůzné chvíle, které jsem v ulicím tamního městečka prožila, vzpomenu, tak mi po celém těle běhá mráz!
Petra O. (60), Opava
