Po mnoha letech vztahu mě můj muž jednoho dne překvapil tím, že potřebuje změnu.
Žili jsme s Jakubem už mnoho let ve spokojeném manželství. Netrápily nás žádné problémy. Byli jsme spokojeni, zajištění. Vůbec jsem netušila, co bude Jakub chtít, když mi jednoho dne řekl, že si chce o něčem promluvit.
Opravdové překvapení
Naše jediné dítě, syn Tomáš žil už mimo domov, s přítelkyní v Praze. Nelámala jsem si proto hlavu s tím, čeho by se rozhovor mohl týkat. Manžel mi bez dalších dlouhých úvodů řekl, že se chce rozejít, protože si přeje žít sám. Připadalo mi to jako nějaký vtip. Zeptala jsem se, jestli to myslí vážně.
První, co mě napadlo, byla samozřejmě nějaká jiná žena v jeho životě. To mi ale Jakub hned vyvrátil. Řekl, že je mi vděčný za ty roky, které jsme spolu prožili. Chce se prostě jen podívat na život z jiné stránky. Netrvá na rozvodu, prostě se jen odstěhuje a synovi to pak nějak vysvětlí sám.
Byl to pro mě takový šok, že jsem dál už jen mlčela a nebyla schopna cokoliv říct nebo udělat. Až po několika minutách jsem se trochu vzpamatovala. Chvějícím se hlasem jsem pak Jakubovi řekla, že jeho postoj sice nechápu,ale nebudu mu v ničem bránit. Odpověděl, že to bude těžké pro nás pro oba, ale on o tom dlouho přemýšlel a je rozhodnutý.
Dál už jsme to neprobírali, jako by ani nešlo o zásadní a zlomový zvrat. Snažila jsem se nepropadat panice a nepřemýšlet o tom, co má manžel v plánu. Vnitřní hlas se mi vysmíval, že budu na stará kolena sama a celé moje manželství nemělo smysl. Já jsem se ale naučila s nepříjemnými věcmi bojovat a tak jsem tomuto hlasu nepodléhala.
Poslední výlet
Mezi mě a Jakuba se od té chvíle vkradly rozpaky, napětí a trochu i chlad. Přesto jsem se ještě zdaleka nevzdala. Snažila jsem se pochopit manželovy pohnutky. Bylo mi jasné, že nejde o jednorázovou a zbrklou záležitost.
Připadalo mi však nesmyslné, že takhle může končit životní vztah dvou lidí, kteří toho spolu tolik prožili. Za několik dní jsem proto Jakubovi navrhla, abychom se spolu rozloučili nějakým pěkným způsobem. Mohli bychom si třeba udělat výlet někam, kde nám spolu bylo hezky a zkusit tak na chvíli vrátit čas.
Doufala jsem, že Jakub bude souhlasit a on po krátké úvaze skutečně přikývl. Výlet „na rozloučenou“ jsme naplánovali na nadcházející víkend. Vyjeli jsme v sobotu ráno na jedno místo, se kterým nás pojily nádherné vzpomínky. Už od počátku cesty mi v hlavě tepalo jediné slůvko: naposled.
Stále jsem si nechtěla připustit, že by ode mě Jakub skutečně odešel, ale rozum se již začínal s tímto faktem smiřovat. Život přece nekončí, říkala jsem si, a můj osudový muž se vlastně ani nechce rozvést. Možná jen potřebuje odstup a odpočinek. Přesto je ale možné, že tento víkend je posledním krásným zážitkem nás obou.
Najednou nám to bylo jasné
V deset hodin dopoledne jsme stáli na jedné krásné vyhlídce do kraje. Připadala jsem si, jako by se skutečně vrátil čas. Viděla jsem sebe a Jakuba ještě za svobodna, před mnoha a mnoha lety. Snad to viděl v duchu také. Možná mu v tu chvíli došlo, že se prostě rozejít nemůžeme a ta touha po změně je jen pošetilou snahou utéci stereotypu života.
Každopádně když mě vzal za ruku a podívali jsme se jeden druhému do očí, vnímala jsem, že své rozhodnutí odložil nebo změnil. To slůvko „naposled“ zmizelo z mé hlavy. Nemuseli jsme si říct ani slovo a věděli jsme to přesto oba: patříme k sobě a budeme k sobě patřit i nadále.
Více než pětadvacet společně prožitých let se nedá nahradit žádným krokem do neznáma. O svém odchodu se od té doby Jakub už nikdy nezmínil – a ani já jsem se ho na nic neptala. Naše manželství pokračuje už další roky dál, jako by se nic nestalo. A ono se vlastně skutečně nic nestalo. Jen jsme si potřebovali něco uvědomit.
Iveta M. (57), Tábor
