Láska k druhému člověku se nedá vynutit, ale někteří lidé se s tím odmítají smířit.
Díky pravidelnému sportování a zdravé životosprávě jsem si udržovala po celý život pěknou postavu i slušný vzhled. Lidé mi většinou hádali o pěkných pár let méně, než mi ve skutečnosti bylo. Nebylo proto divu, že po rozvodu jsem neměla ve svých třiačtyřiceti letech o nápadníky nouzi.
Stále se mi nabízel
Nechtěla jsem dělat žádné vztahové experimenty a střídat partnery, abych se přesvědčila, který je ten pravý. Věřila jsem, že takového poznám, jakmile se s ním setkám. Nehodlala jsem udělat stejnou chybu jako v mládí, kdy jsem se nechala omámit sladkými řečmi a vzala si muže, ze kterého se později vyklubal slaboch a sukničkář. Jen skutečnost, že jsme spolu měli dceru, mě v manželství udržela do té doby, dokud to bylo nutné. Druhou polovinu života jsem ale každopádně chtěla strávit po boku někoho, koho bych si vážila a - proč to neříct, i když to zní namyšleně - kdo by si mě zasloužil. Za takového muže jsem rozhodně nepovažovala Romana, řidiče, kterého jsem pravidelně vídala v práci. Jezdil k nám vyřizovat různé dokumenty a zájem v jeho očích byl nepřehlédnutelný. Snažil se mě zaujmout, přinášel mi různé dárky, dokonce i květiny. Cítila jsem se dost trapně, tím spíš, že o tom věděly kolegyně. Ujišťovaly mě o tom, co jsem sama jasně viděla: Roman byl do mě zamilovaný až po uši!
Měla jsem výčitky
Všechno to dospělo do fáze, kdy mi bylo Romanovo dvoření nepříjemné. Rozhodla jsem se proto dát mu jasně najevo, že nemá šanci. Když zase jednou přijel, vzala jsem si ho stranou a řekla mu pravdu. Zarazilo mě, jak těžce moje definitivní odmítnutí nesl. Říkal dokonce, že pro něho život ztratil smysl. Vyhrožoval, že si něco udělá. Já jsem se ale vydírat nenechala. Beztak jsem si myslela, že jenom vyhrožuje. Proto mě překvapilo, když jsem se za pár dnů dozvěděla, že se skutečně pokusil o sebevraždu. Dost to mnou otřáslo. Začala jsem si vyčítat, jestli jsem to nepřehnala. Kolegyně, která o tom, co proběhlo, věděla, mě uklidňovala, že jsem se zachovala správně. Nikdo nemá právo vynucovat si lásku a pozornost. Přesvědčila mě, že opravdu nebyla jiná cesta, než Romanovy pokusy o citové sblížení rázně utnout. Myslela jsem si, že tímhle pro mě ten smutný příběh skončil, ale to jsem se spletla.
Zasahovala mi do života!
Roman k nám do firmy jezdit přestal a já už ho nevídala. Asi po půl roce jsem měla podivný telefonát. Na druhém konci byl nepříjemný ženský hlas, který mě začal osočovat z toho, že jsem bezcitná a sobecká potvora. Chtěla jsem dotyčnou přerušit, že je to omyl, ale jasně vyslovila moje jméno a ujistila mě, že se o omyl nejedná. Vůbec jsem netušila, o co jí jde. Tenhle telefonický hovor se ještě párkrát zopakoval; pak už jsem ale vždycky, když jsem zaslechla ten hlas, vždy rychle vše ukončila. Nezůstalo ale jen u toho. Jednoho dne na mě před vchodem do firemní budovy čekala žena. Už od pohledu byla agresívní a vzápětí mě fyzicky napadla. Hned mi přispěchal na pomoc vrátný a tu ženu ode mě odtrhl. Stačila mi ještě říct, že to mám za Romana a že se ještě uvidíme. Pochopila jsem, že odmítnutý ctitel má buď nějakou novou přítelkyni nebo jde o jeho příbuznou. Můj život se v následujících týdnech změnil v sled nepříjemných situací. Telefon z onoho čísla už jsem nepřijímala, ale nikdy jsem nevěděla, kdy na mě bude ta vzteklá a zákeřná žena čekat před firmou nebo dokonce před domem, kde bydlím. Teprve po několika týdnech klidu jsem si mohla definitivně oddechnout. Dnes už se ničeho neobávám, protože jsem si našla partnera. Vzpomínky na to, jak jsem se stala obětí citového vydírání a pomsty, mě ale občas ještě straší.
Vlaďka B. (44), Praha
