Můj čas na kafíčko

Péči o vnouče nezvládám

Chtěla jsem mít velkou rodinu, ale osud mi to nedopřál. Tak jsem vkládala naději do své jediné dcery. Když se ale konečně narodil krásný chlapeček, nedokázala jsem dceři pomoci.

Zní to jako klišé, ale já jsem si vždy přála obrovskou rodinu. Představovala jsem si, jak se ke mně jednou všichni sjedou na oběd k obrovskému stolu, budeme si všichni povídat a bude to prostě takový ten krásný blázinec plný dětí a lásky. Proto když jsem v osmnácti trochu nečekaně otěhotněla, ani jsem nepřemýšlela nad potratem a hned byla svatba.

Naděje jsem vkládala do jediné dcery

Když se nám narodila dcera Karolínka, byla jsem nejšťastnější na světě. Jenže tři roky nato, kdy už jsme chtěli plánovat další miminko, jsme se dozvěděli krutou diagnózu, kdy kvůli Standově nemoci už jsme žádné další dítě mít nemohli.

Naprosto mě to sebralo, ale časem jsem se smířila s tím, že místo pěti dětí budu mít prostě jen jednu milionovou holčičku a jednou se od ní dočkám hromady vnoučat.

Byla jsem pyšná, ale chtěla jsem vnouče

Samozřejmě jsem byla velmi pyšná, že dcera studovala vysokou školu, budovala si kariéru a následně si našla skvělého přítele, se kterým procestovala svět, na druhou stranu mě ale mrzelo, že v jejích sedmadvaceti ještě nemá děťátko a já vnoučátko. Pak jsem se ale přece jen dočkala.

Štěstí vystřídala krutá rána osudu

Narodil se krásný chlapeček Radeček a já se v něm doslova viděla. Bohužel jsem v té době vážně onemocněla a lékaři mi diagnostikovali chronický únavový syndrom. Byla jsem strašně slabá, a i přesto, že jsem měla skvělého vnoučka, jsem necítila chuť do života. Namísto toho, abych své dceři pomáhala, jsem musela bojovat sama se sebou.

Karolína to sice chápala, ale na vše byla doma naprosto sama, a mě o to víc bolelo, že jsem ji viděla psychicky vyčerpanou. Snažila jsem se, když to šlo, jí malého na chvilku pohlídat, protože její manžel byl neustále v práci, ale bylo to pro mě velmi náročné.

Bohužel to celé mělo vliv i na náš vztah s dcerou, která mi i přes veškeré pochopení mé situace dávala najevo, že jsem ji do vnoučete tak trochu dotlačila, a teď jí ani nemohu pohlídat. Obě ale věříme, že až bude Radeček trošku větší a rozumnější, bude to pro mě mnohem jednodušší a situace se zlepší.

Jana L., 56 let, Příbram

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden