Pes je opravdu nejlepší přítel člověka

Vzali jsme si pejska z útulku, bývají vděční. Náš Dasty se nám ale odměnil mnohem více než jen svou láskou a oddaností.

Když bylo naší Evičce asi devět let, přemlouvala nás, abychom jí dovolili pořídit si psa. Zpočátku jsem z toho přání moc nadšená nebyla, zvíře je velký závazek na spoustu let a obávala jsem se, že ji za čas přestane bavit a všechna starost o něj zůstane na mně.

Ale dcerka prosila a slibovala, že se o něj bude starat, a já se nakonec přece jen nechala obměkčit. Zvlášť, když se manžel Jarda přimlouval, že je dobré, aby se dítě naučilo mít za někoho zodpovědnost. A tak jsme se jednoho dne vydali do útulku.

Návštěva útulku

Mně i manželovi se tam moc líbil jeden retrívr, byl takový klidný, jenže Evička najednou přeběhla k jinému kotci, kde pobíhal takový obyčejný voříšek. Strkal čumák skrz mříže a poskakováním a kňučením se dožadoval pozornosti.

Mně se ta pouliční směska vůbec nelíbila, pejsek navíc vypadal, že jen tak neposedí a bude s ním velká práce, jenže dcera se do něj zamilovala na první pohled a jiného už nechtěla. A tak jsme si Dastyho nakonec odvezli domů. Konec konců, má to být její pes.

Zlobidlo jen na pohled

Cestou domů jsem byla trochu zklamaná a trochu jsem se bála – v duchu už jsem viděla všechny ty rozkousané boty, roztrhané polštáře na sedačce a poškrábané dveře. Moje katastrofické scénáře se však naštěstí nevyplnily.

Dasty se choval kupodivu vzorně a stal se pro dcerku nerozlučným parťákem. Oddechla jsem si a taky mě těšilo, že Eva se o něj opravdu zodpovědně stará. Chodili spolu na dlouhé procházky, učila ho aportovat a další věci, a Dasty ji brzy na slovo poslouchal.

Nepřestával štěkat

Jedno nedělní dopoledne šli zase spolu ven. Přišel čas oběda a dcera se stále nevracela. Nepřišlo mi to moc divné, asi se zabrala do hry, myslela jsem si, a už jsem si připravovala, co jí řeknu, až se vrátí. Sedli jsme si k obědu, když najednou jsme uslyšeli štěkot.

Za dveřmi pobíhal Dasty, ale Eva nikde. Manžel pro něj šel, že ho pustí domů, ale Dasty stál pořád na prahu a štěkal na něj. Pak ho chytil za kalhoty a táhl ven. Mysleli jsme, že si chce hrát, pak nám ale došlo, že přišel sám.

Záchranná akce

Začala jsem se bát, že se dceři něco stalo a Dasty určitě chce, abychom šli s ním. A tak jsme vyběhli. Dasty, když viděl, že jsme mu porozuměli, vystřelil jako šíp. Měli jsme co dělat, abychom mu stačili, ale občas se zastavil, počkal na nás a běžel děl. Asi po kilometru jsme dorazili na pole k velkému stohu. To už jsme slyšeli pláč.

Náš milovaný pes

Manžel rychle vyšplhal nahoru a dceru objevil. Ležela přimáčknutá jedním z balíků slámy a plakala. Vysvobodili jsme ji, Jarda ji vzal do náruče, odnesl domů a pak jsme ji odvezli do nemocnice.

Odnesla to zlomenou nohou a dali jí sádru. Nakonec to dobře dopadlo, a to jen díky Dastymu. Od té doby na něj já i manžel nedáme dopustit. Vděčíme mu přece za život naší dcery.

Johana L. (47), severní Čechy

reklama
reklama

Komentáře