Jedno falešné nařčení stačilo k tomu, aby se nám změnily životní plány.
Vyrůstala jsem v době, kdy bylo běžné, že se dívky vdávaly i v osmnácti letech. Často to bylo proto, že „musely“, pro většinu z nich ale dávalo založení rodiny v takhle mladém věku smysl.
Ne všechna manželství pak vydržela, i když se o to ovšem tenkrát lidé snažili víc. Já jsem snila o svatbě už od svých šestnácti. Věřila jsem, že než mi bude dvacet let, obléknu na sebe bílé svatební šaty se závojem.
Romantika na Petříně
V devatenácti letech jsem se šíleně zamilovala. Můj idol se jmenoval Štěpán. Představa, že bych po jeho boku strávila zbytek svého života, pro mě byla hodně lákavá. Štěpán byl sebejistý, upřímný, o pět let starší. Měl po vojně, což byla v těch dobách neocenitelná výhoda.
Rozuměl si i s mými rodiči, právě tak jako já jsem si oblíbila ty jeho. Po půl roce chození se zdálo, že nám nic nebrání v tom, abychom brzy zamířili do svatební síně. Štěpán mě požádal o ruku romantickým způsobem při výletu do Prahy na Petřín.
Samozřejmě, že jsem souhlasila. Domluvili jsme si předběžně termín a začali jsme organizovat svatbu. Měli jsme na to dost času, bylo jaro a chtěli jsme se brát na konci léta. Pak se ale stalo něco, co nám všechny plány pokazilo.
Nejprve jsem jí nevěřila
Jednoho dne na mě před podnikem, kde jsem pracovala, čekala mladá žena. Nejprve jsem nevěděla, že je tam kvůli mně. Zjistila jsem to, až kdy se ke mně hlásila s tím, že si nutně potřebuje promluvit o mém snoubenci.
Neměla jsem sílu jí odmítnout, takže jsem slíbila, že ji vyslechnu. Posadily jsme se na lavičku do nedalekého parku. Žena se mi představila jako Alice a šokovala mě tvrzením, že se Štěpánem čeká dítě.
Nejprve jsem nebyla schopna slova, pak jsem se rázně ohradila. Řekla jsem té Alici, že jí nevěřím a zeptala se jí, jestli je schopná prohlásit to i před Štěpánem. Tvářila se odhodlaně a trochu mě znejistěla.
Potom přidala jednu informaci, o které mohl vědět jen to, kdo s mým přítelem sdílel nějakou intimitu. Tím mě žena rozhodila úplně. Na jednu stranu jsem se pak nemohla dočkat, až si se Štěpánem promluvím, na druhou stranu jsem se toho ale i bála.
Rozchod opravdu bolel
Štěpán nepopřel, že jistou Alenu zná a že s ní před časem měl krátký vztah. Zaráželo mě, proč mi o tom neřekl. Zdůvodnil to tím, že věděl o její problematické povaze. Ten večer jsem doma proplakala.
Chuť vdávat se mě přešla, přinejmenším do té doby, dokud se vše neobjasní. Náš vztah se pomalu dostal na rozcestí. Štěpán se cítil dotčen tím, že mu nevěřím, já jsem si zase říkala, že Alena má možná pravdu. Místo svatby následoval bolestný rozchod.
Když jsme se loučili, Štěpán mi – tak trochu přehnaně namyšleným způsobem – řekl, že si mě stejně jednou vezme. V tu chvíli mě to hodně zabolelo, později jsem na to v životě často myslela.
Oba jsme v sobě bohužel měli příliš mnoho falešné hrdosti, takže ani nenásledovaly žádné pokusy o smíření. Mně se potom naskytla možnost pracovat v Praze. Tam jsem se seznámila s Vojtou, kterého jsem si po čase i vzala.
Vydrželi jsme spolu dvacet let, pak jsme se rozvedli, protože už jsme si neměli co říct. Osud mi znovu přivedl do cesty Štěpána. Láska uvnitř člověka přetrvává, i když na povrchu to vypadá, že se ztratila. Také můj bývalý přítel byl rozvedený.
Omluvili jsme se navzájem: já za svoji tehdejší nedůvěru, Štěpán za to, že neměl trpělivost dokázat svoji pravdu. Dali jsme se znovu dohromady a Štěpán splnil svůj slib, že mě přivede do svatební síně. Měl sice přes dvacet let zpoždění, ale nakonec to stálo za to – a je to tak dodnes.
Eva L. (58), Louny
