Po třiceti letech šťastného manželství jsem zůstala sama. Můj muž náhle zemřel a já jsem začala pít. Kvůli pití jsem však málem přišla o práci i o svou jedinou dceru

Stalo se to před dvěma lety. Můj manžel Jirka, který se celý život věnovat aktivně sportu a snažil se žít zdravě, náhle zemřel.

Prožili jsme spolu třicet let krásného manželství, z kterého se nám narodila jediná dcera Hanka. Ta už však byla dospělá a žila sama. My jsme s manželem bydleli v malém domku, jezdili jsme na výlety a těšili se, že se snad brzy dočkáme vnoučat.

Náhlé srdeční selhání, které však manžela postihlo, nám všem vyrazilo karty u rukou. Nevěděla jsem co si počít. Smutek a žal, které mne dnem i nocí pronásledovaly, jsem nemohla nijak zastavit. Nemohla jsem spát, jíst ani chodit.

Dcera byla prvních pár dní se mnou, potom už však musela sama do práce, kde zřejmě nebyli tak chápaví jako v té mé. Já jsem do kanceláře, kde jsem dlouhé roky pracovala jako asistentka, nemusela. Znali mne a věděli, že teď je asi zle, snad i proto na mě nikterak netlačili a s mým návratem na pracoviště nespěchali.

Já měla proto volno, ale vlastně jsem vůbec nevěděla, kam se vrtnout. Když jsem tak jednou bloumala po bytě, objevila jsem v jedné manželově skříňce lahev alkoholu. Nikdy jsem pivu, vínu ani destilátům příliš neholdovala, tentokrát mi to k lahvi ale pořádně táhlo.

Sedla jsem si do křesla a začala přímo z lahve pít. Myšlenky na mého Jirku se začínaly pomalu vytrácet z mé mysli a já se mohla alespoň na okamžik znovu volně nadechnout.Náhle byla má mysl volnáBylo mi ten večer tak dobře, že jsem usoudila začít užívat tuto speciální alkoholovou medicínu znovu.

Ráno jsem se sotva vypotácela z křesla a protože nebyla lahev whisky ještě dopitá, začala jsem s tím hned znovu. Bez snídaně, kávy i bez každodenní hygieny. Prostě všechno mi bylo jedno. Mysl byla pořád lehce zakalená a nepustila mi v mých černých myšlenkách dál.

Dokonce jsem se odhodlala zapnout i televizi, která mi většinou sloužila pouze jako zvuková kulisa. To manžel se vždy rád díval na sportovní přenosy, já nejdřív nadávala, později jsem se ale dokonce dívala s ním.

Když ale odešel, nemohla jsem se na televizi ani na nic jiného absolutně soustředit. Toho dne jsem poprvé začala televizi zase vnímat. Asi proto, že jsem už byla pěkně pod parou, zaujal mne jeden z nekonečných seriálů, které se vysílají téměř každý den.

Po několika minutách jsem se přistihla, že mne děj seriálu zcela pohltil. Nestalo se mi to roky, proto jsem byla ráda, že jsem alespoň na chvilku jinde.V práci ke mně byli shovívavíV práci se po mě ani nesháněli, nejdřív jsem měla dovolenou, pak jsem se vymluvila na zdravotní potíže, a místo do kanceláře jsem si do krámku v ulici skočila pro další lahev.

Bylo mi absolutně fuk, co si o mě lidé v zaměstnání asi myslí, stejně jako to, že se mi asi na stole pěkně kupí práce. Pila jsem v soukromí svého domova a bylo mi líp. Uzavřela jsem se před světem a tajně jsem doufala, že už se mu ani nikdy nebudu muset otevřít.

Vždyť je tak krutý a neúprosný! Cítila jsem pocit velké křivdy a také strašnou náhlou samotu. Ani nevím, kolik dní či týdnů jsem takhle strávila a kolik lahví za ten čas padlo. Zapomněla jsem je počítat.

A zapomněla jsem i na něco mnohem důležitějšího – na svou jedinou dceru!Na dceru jsem ani nepomyslelaPrávě ona mne ze zamlženého oparu až po několika dnech mé domácí samoléčby probudila. Když mne našla opilou a téměř nehybnou v křesle, začala na mě rozhořčeně křičet: „ Zbláznila ses, vždyť tady už víc než dva týdny jen tak sedíš a chlastáš, chceš přijít snad i o práci a zničit si i svoje zdraví? Co blázníš, mami?,“ opakovala pořád dokola a třásla se mnou tak, že se mi až udělalo zle.

Prý se mi snaží už několik dní marně dovolat a má strach, co se mnou je. Telefon jsem měla kdesi hozený a vůbec mne nezajímal. V tu chvíli jsem si ani nebyla schopna uvědomit, že i ona přišla o svého otce a že jí asi není nejlíp.

Myslela jsem jen na sebe a na svou lahev, která mi pomáhala zapomenout. Nedokázala jsem být své dceři oporou, nedokázala jsem s ní mluvit o jejích ani o svých pocitech. Její starostlivost mne přišla přemrštěná a toužila jsem jen po tom, aby už zmizela a já se mohla zase napít.

Když začala Hanka přerovnávat a kontrolovat dopité lahve, která stály v předsíni, nedokázala jsem už jen tak sedět a zaječela jsem na ní: „ Nech mě sakra na pokoji, vůbec nevíš jak se cítím, vypadni a nech mě tu, nechci tě už vidět,“ padala ze mě samá strašná slova.

Dcera se na mě jen podívala a beze slůvka odešla.Lékař mi napsal antidepresivaNeviděla jsem jí několik dní. Až když se mi udělalo hrozně špatně od žaludku, začala jsem si uvědomovat, že jen z alkoholu mé tělo ani duše asi žít nemůže.

Když jsem totiž pila, jen stěží jsem do sebe nasoukala něco malého k snědku. Tělo už zřejmě přestalo tak vysoké dávky alkoholu zvládat a proto se začalo bránit. Bolest břicha byla tak silná, že jsem se rozhodla zajít k lékaři.

Nejprve jsem se však musela po dlouhých dnech umýt a čistě obléci, což byl pro mě v mém stavu nadlidský výkon. Lékaři jsem musela přiznat barvu a kromě pravdy o tragické smrti jsem přidala i svou alkoholovou story.

Lékař byl velmi chápavý, předepsal mi antidepresiva a zanedlouho už bylo líp. Začala jsem konečně jíst a starat se o sebe i o domácnost. Ještě několik dnů jsem zůstala doma, pak už jsem se ale nudila a tak jsem zavolala do práce.

Byli moc rádi, že mě slyší a hned chtěli, abych druhý den nastoupila. Známé hlasy mi opět vehnaly krev do žil a já se začala i trochu těšit, že půjdu zase konečně mezi lidi a že zkusím znovu normálně žít.

Dcera už čekala na můj telefonátJedna věc mi ale stále velmi trápila. Moje dcera se mi totiž od oné hádky, která mezi námi v mém alkoholovém opojení proběhla, vůbec neozvala. Aby taky ano – vždyť jsem jí sprostě poslala pryč s tím, ať už mi nechodí na oči.

Věděla jsem, že se musím omluvit a taky jsem se jí konečně také chtěla zeptat, jak se cítí ona a jak jí vůbec je. Telefon mi zvedla hned po druhém zazvonění. „ Maminko, to jsem tak ráda, že tě slyším,“ sdělovala mi dojatě moje dcera Hanka.

I mě se začaly kutálet velké slzy po tváři a uvědomila jsem si, že ona je teď jediná, kterou už v životě mám. „ Doufala jsem, že zavoláš,“ plakala dcera do telefonu a já jí řekla, ať radši hned přijde. Protože bydlela nedaleko, byla u mě za půl hodiny.

Hanka mi prozradila, že každý den kontaktovala mé sousedy, kteří jí tajně popisovali, zda mě viděli a jak mi asi je. Měla o mě velkou starost a já, přestože jsem byla o mnoho let starší, jsem se chovala jako malý rozmazlený fracek.

Snažíme se jít dálO víkendu jsem pozvala svou skvělou dceru Hanku na oběd. Přišla na čas jako obvykle a moc jí to slušelo. Zdálo se, že má opravdu radost, že mě vidí střízlivou. I já jsem jí strašně ráda viděla a uvědomila jsem si, jak moc se podobá svému otci.

O tátovi jsme ale raději vůbec nemluvili, naopak přišla řeč na Hančin nový objev. Když prý byla na všechen ten smutek tak sama, uvědomila si, že jí nejvíc pomáhá jeden blízký kamarád. Znali se už dlouho, měli toho prý hodně společného, víc než kamarádství mezi nimi ale nikdy nebylo.

Začala se s ním scházet a vypadá to, že má moje dcera konečně partnera. Já jsem začala pravidelně chodit do práce, také cvičit jógu a s kamarády znovu chodit na výlety. Po manželovi je mi sice pořád moc smutno, ale snažím se prostě jít dál.

A možná se dočkám i nějakého toho vnoučete!Hedvika B.(62), Bečov nad Teplou.