Manželství berou jako celoživotní přátelství. Jsou spolu už přes půl století. Luděk Munzar (84) a Jana Hlaváčová (79) patří k dvojicím, které by si každý měl brát za příklad!
S Janou Hlaváčovou si život pohrál už v dětství. Ještě než nastoupila do školy, byla vážně nemocná a rodiče měli skutečně obavy o její život. Ta infekční nemoc se jmenovala paratyfus a vypadávaly při ní vlasy. Do první třídy tak nastupovala budoucí herečka s holou hlavou, zakrývanou čepicí.
S nemocí bojoval tři roky
Jana vyrůstala v chudých poměrech. Rodiče se rozvedli, maminka to nezvládla nervově a skončila v invalidním důchodu. Přesto se o své dcery vzorně starala, takže Jana na ni vždy vzpomínala s láskou a vděčností. Studovala na gymnáziu a už v té době chodila hrát malé role do libeňského Divadla S.K.Neumanna. Přihlásila se pak na DAMU a málem se tam nedostala. Svůj dojemný výstup ke zkouškám měla totiž nacvičený tak poctivě, že ho pro pláč skoro nedokončila. Po ukončení školy zamířila jako spousta jinch herců mimo Prahu, do oblastního divadla. Vybrala si Plzeň a tam poznala i svého prvního muže, rovněž herce Jiřího Michného (+34). Budoucnost vypadala ideálně, tím spíš, že Janě se narodila dcerka. Jenže Jiřímu byla diagnostikována roztroušená skleróza. Tři roky s nemocí bojoval, ale pak podlehl a Jana zůstala sama. „Dcerce byl asi rok a já musela bojovat, abych nás uživila. Teď už bych toho asi tolik nevydržela,“ konstatovala herečka. Její maminka jí naštěstí pomohla. Odstěhovala se za ní do Plzně a starala se o holčičku, když Jana hrála.
Bylo mu líto, že je ženatý
Také Luděk prožil ve svém prvním manželství ztrátu. Po rozvodu se totiž jeho žena znovu vdala – a emigrovala. Vzala s sebou i jejich společnou dcerku. „Neviděl jsem ji kolik let. Nesměl jsem za hranice. Když jsem se za ní konečně dostal, bylo jí už jedenáct,“ uvedl Luděk. V době, kdy se Jana přestěhovala do Prahy, už svého budoucího manžela samozřejmě znala. Jeho výkony v Národním divadle byly hodně pověstné. Za všechno mluví jedna historka, kterou herec vyprávěl a která se mu stala poté, co hrál Merkucia v Romeovi a Julii: „Jednou pozdě v noci jsem šel po Národní třídě a proti mně se blížila skupina výrostků. Začali se kolem mě srocovat a měl jsem docela strach. Najednou jeden z nich řekl: Pane Munzar, podepište se nám tady a napište tam Psí rody! To byla poslední slova umírajícího Merkucia. Ukázalo se, že to nejsou žádní chuligáni, ale že byli několikrát v Národním na tom Krejčově představení. “ S Janou se poprvé viděl, když přišla s Milenou Dvorskou jako studentka do Národního divadla na případný záskok. Zaujala ho na první pohled. „Já viděl jen ty velké oči, černou kudrnatou hlavu a krásné rty,“ vzpomínal. „Trochu jsem se zdráhal, byl jsem v té době ženatý a jak mi bylo líto, že jsem ženatý! Pak s námi život udělal trojitý kopaný výkrut, což je v letecké akrobacii hodně složitá figura, při které se většinou usne. A když jsem se probudil, tak jsem ji měl vedle sebe a už jsem ji nechtěl pustit.“
Co řekl, to vždy splnil!
Tak snadné, jak to oblíbený herec popisoval, to ovšem nebylo. Po silném citovém šoku z prožité tragédie si Jana nemyslela, že by ještě někdy chtěla nějakého partnera. „Až na základě skutků a činů jsem se začala znovu zamilovávat. Poznala jsem v Luďkovi člověka, o kterého se mohu kdykoli opřít, člověka, který je pro mě největší jistotou v životě,“ prohlásila. Na Luďkovi jí přitahovalo, že umí jako chlap držet slovo. Co řekl, to vždy platilo, bez nějakých vytáček nebo lhaní. Když měl v divadle problémy a sedm let ho skoro nepustili na jeviště, říkala mu Jana, aby se šel zeptat, za co zákaz vlastně má. On se na ni vyčítavě podíval a odpověděl: „Dovedeš si představit, jakou by měli radost, že jsem přilezl? Jak mi právě ty něco takového můžeš říct?“ Od té doby, co spolu začali žít, vytvořili jeden z nejtrvalejších a nejkrásnějších hereckých vztahů u nás. A byli spolu opravdu vždy, v dobrém i ve zlém. Protože předtím prošli dramatickými životními změnami, dokázali se povznést nad věci, které by v jiných manželstvích vedly k hádkám. „Když se mi nakupila práce, tak Luděk nakupoval, vařil, dělal s holkami úkoly,“ uvedla Jana. „Byla to pro nás samozřejmost. Ale nejdůležitější pro mě vždycky bylo, že to je nejen chytrý chlap, ale chlap, který nikdy neslevil ze svých mravních zásad.“
Nejprve na protest odešel Luděk, pak i Jana
Při zpětném ohlédnutí Luděk ocenil, jak Jana dokázala tolerovat jeho nebezpečné zájmy a koníčky. Jak známo, populární herec se věnoval létání a automobilovým závodům. „Nikdy mi nic nezakazovala,“ potvrdil. „Nebylo to pro ni jednoduché, když jsem ráno odcházel na letiště a nevěděl, zda se večer vrátím.“ Jana měla pro adrenalinové sporty svého manžela pochopení. „Chápala jsem, že si potřebuje rozšířit obzor a dělat něco chlapského. Navíc se přitom pohyboval ve společenství úžasných lidí, kde nikdy nešlo o peníze, kde si všichni pomáhali a drželi při sobě. Jak kolem aut, tak na letišti.“ Po roce 1989 se zdálo, že se hercům bude všeobecně dobře dařit. Jana a Luděk se kdysi dokonce vyhnuli podpisu takzvané Anticharty, takže jim nový režim neměl co vyčítat. Přesto z milovaného Národního divadla odešli. Se změnou režimu se totiž do funkcí dostali lidé, kteří přišli s novou koncepcí. Nectili tradice posvátného místa a snažili se být za každou cenu moderní. Divadlo upadalo a tak ho nejprve opustil Luděk a po něm i Jana. Podle jejich slov by jim bývalo vůbec nevadilo, kdyby se herectvím dál nemohli živit; prostě by si našli normální práci. Naštěstí ale diváci o své milované herce nepřišli a mohli je vídat před kamerou nebo na jiných scénách. V posledních letech si pak sympatická dvojice prožila krušné chvíle se zdravotními problémy. Luděk statečně bojoval s rakovinou, Jana s depresemi. Dál při sobě pevně stojí tak, jako stáli celý život. Pokud by někdo chtěl natočit film o krásné, stálé a bezpodmínečné lásce, příběh Luďka a Jany by k tomu byl tím nejlepším scénářem!
Proč chtěla sousedka volat sanitku
Jednou z pověstných činností Luďka Munzara bylo dlouhá léta otužování v ledové vodě. Nabídl to i Janě a ta se naučila dávat si ráno ledovou sprchu nebo chodit plavat až do prosince. Luděk lezl do ledové vody i v třeskutých mrazech – a to v bazénku na zahradě u domu. Jana vzpomínala, jak bylo mínus patnáct stupňů a sousedka křičela, ať zavolají sanitku. Luděk se bránil, že on záchrannou službu nepotřebuje, protože je mu v ledové vodě dobře. Sousedka na to řekla: „Ale pro mě, je mi špatně, když se na vás dívám.“
