Člověk nemá nikdy říkat nikdy! To je velmi pravdivé přísloví. Dnes bych se už do města nevrátila!
Nikdy jsem neměla ráda ani venkov, ani zvířata. Ani nevím, co mě to napadlo, odstěhovat se na chalupu a opustit město. Prostě jsem prodala byt a koupila chalupu na venkově.
Se sousedy jsem se nebavila, do místní hospody, kde se všichni scházeli, jsem nechodila. Přes léto to docela šlo, ale když přišel podzim, měla jsem pocit, že se zblázním.
Láska se probudila
Přemýšlela jsem, co dělat, abych z chalupy zmizela do zimy někam do civilizace. Ten den bylo opravdu hnusně, podzimní plískanice udeřila v plné síle. Nenaložená běžím přes dvorek k brance a najednou to vidím – na cestě přejetý ježek a kolem něho čtyři malí! V tom dešti! Co s nimi?
Letěla jsem zpátky do chalupy pro krabici a opatrně do ní maličké položila. Pak jsem vyběhla k nejbližším sousedům. Ve vesnici naštěstí žil veterinář v důchodu. Byl to vysoký, vousatý muž. „Co mi nesete?“ zeptal se ne zrovna přátelsky. Natáhla jsem k brance ruce s krabicí. „Ježečky…“ odpověděla jsem.
Otevřel branku a chytil psa za obojek. Ukázalo se, že i když už je v důchodu, má v domě malou veterinární ordinaci. „Budu k vám upřímný, tohle všechno mi sem lidi nanosili, už další zvířata nechci.“
A tak jsem se stala ježčí mámou na plný úvazek. Veterinář v důchodu za mnou pravidelně chodil na kontrolu a já mu jednou ve slabé chvilce nabídla, že bych mu mohla pomáhat s tou jeho zvířecí drobotinou v ordinaci. A to mi změnilo život.
Už mi to nevadí
Zima mi tak uběhla, ani nevím jak. A bylo tu zase jaro! Slavnostně jsme ježky vypustili do přírody a sami se vydali na procházku probouzející se přírodou. Najednou se mi začalo na vesnici líbit. Kdo by to býval řekl? Nakonec jsem ve své chaloupce zůstala. Dnes mi už město nechybí.
Vendula (69), Chebsko
