Pochopila jsem, že mi jde o život

Někdy trvá dost dlouho, než pochopíte, že to co vám druzí říkají, je pravda. A před tou není dobré zavírat oči.


Moje sousedky jsou docela obyčejné a hodné ženské. Jsem ráda, že je tady mám. Nepřipadám si díky tomu jako obyčejný, ubožák, chudák, který nedokázal zvládnout svůj život. Tady si nepřipadám hloupě za to, že jsem neobstála jako matka, jako manželka. Už jen při slově manželka se mi udělá zle. Představím si manžela. Nikdy mě ve snech už nepřestane strašit jeho divoký pohled, když se rozzlobil. Pořád se musím ubezpečovat, že tady v azyláku jsem v bezpečí. Tady nade mnou nemá žádnou moc.


Jen kvůli dětem


Patrik byl zpočátku nejlepší z mých kandidátů na vážnější vztah. Měla jsem několik nápadníků ajá si vybrala právě jeho. Byla to osudová chyba. Patrik se dokázal skvěle přetvařovat až do chvíle, kdy si mě jako právoplatnou manželku, odvedl domů. Jeho panovačnost mně zpočátku nepřipadala nijak zvláštní. V naší rodině měl také vždy hlavní slovo otec byl velmi přísný. Byli jsme všichni zvyklí poslouchat, maminka i my, děti. Maminka ale chtěla zachovat celou rodinu, kvůli nám dětem, a tak všechno vydržela. Jsem zřejmě po ní.


Nejen psychický teror


Jenže v mém manželství nešlo je psychické týrání a manipulaci. Časem začaly padat i facky. Patrik se rozzlobil kvůli maličkosti a pak vztekle mlátil toho, kdo mu přišel pod ruku. Když se uklidnil, začal se moc omlouvat, přinesl kytičku nebo mi koupil nějaký dáreček. Dlouho jsem věřila, že se časem jeho horká krev zklidní a bude zase dobře. S věkem člověk přece dozrává a moudří.


Změna nenastala


Doufala jsem, že až odejdou děti z domu, budeme tu jeden pro druhého. Budu mít na Patrika více času a on se přestane tak vztekat. Bohužel opak byl pravdou. Když děti dospěly a odstěhovaly se, nastal pravý opak. Jakoby se Patrik zbavil nebezpečných svědků. Najednou se mohl vůči mně chovat jak chtěl, aniž by mu v tom někdo bránil. A ke vší mé smůle jsem v té chvíli přišla o práci. Firma snižovala stavy a my starší byli první na ráně.


Dával mi to za vinu


To byla voda na mlýn mého muže. Začal mi vyčítat, že jsem mu zůstala na krku. Nadával mi do darmožroutů, lůzrů a budiž k ničemu. Měla jsem tehdy odejít. Jenže jsem se bála, co si sama počnu. Byla jsem svým mužem tak psychicky zdeptaná, že jsem si vážně připadala míň než hadr na podlahu. A tak se mnou také Patrik.


Poslední úder


Když mě Patrik, po příchodu z práce, začal zase bezdůvodně mlátit, popadl mě hrozný strach. Jeho oči byly divoké a já cítila, že když se něco nestane, tak mě možná zabije. Z posledních sil jsem otevřela dveře a utekla na ulici. Tam mě našli v bezvědomí. Hodní lidé se o mě postarali a já věřím, že už bude jen líp. Hůř totiž být nesmí.


Tereza D. (50), Plzeň

reklama

Komentáře

reklama