Nedokážu si vysvětlit, co se ten den vlastně stalo a komu vděčím za to štěstí, které mou rodinu potkalo. Během jediného večera se náš život změnit k lepšímu a všechny problémy byly pryč.
Vzpomínám si, že jsem tehdy vystoupila nechtěně o stanici dřív. Jela jsem domů z práce. Byla jsem strašně unavená a zamyšlená. Ten den jsem dostala výpověď a netušila jsem, co budu dělat. Po smrti manžela jsem splácela sama náš dům a živila dvě děti. Že jsem na špatné zastávce, jsem si všimla až v okamžiku, kdy autobus odjel. Řekla jsem si ale, že si nebudu ještě víc kazit už tak chmurnou náladu a alespoň se podívám po městě. Klikatá cestička mě zavedla až k výloze maličkého starožitnictví, které stálo až na samém konci ulice. Byla jsem si jistá, že musí být nové, nikdy předtím jsem ho tam totiž neviděla. Ani nevím proč, ale najednou jsem měla silné nutkání jít dovnitř.
Obraz mi padl k nohám
Procházela jsem úzkými uličkami mezi regály. Musela jsem být hodně opatrná, abych do něčeho nevrazila. Byla tam spousta překrásných věcí, žádnou z nich jsem si však nemohla dovolit. Otočila jsem se zpátky směrem ke dveřím a zběžně se podívala na hodinky. Bylo půl páté! Nechápala jsem, jak jsem mohla zapomenout na čas. V pět jsem měla být ve škole pro syna. Začala jsem panikařit a přidala do kroku. Když jsem byla pár metrů od vchodu, ozvala se rána a mně přímo k nohám padl obraz. Okamžitě přispěchal prodavač. Omlouvala jsem se, jaká jsem nešika, a ač jsem si to nemohla dovolit, nabídla jsem, že obraz zaplatím. Prodavač byl zamyšlený. Duchem nepřítomný. Po chvíli, ale platbu odmítl. Ještě jednou jsem se omluvila. Rozloučili jsem se já spěchala ven.
Nemohla jsem odmítnout
Byla jsem už na ulici, když za mnou vyběhl. Myslela jsem si, že chce přece jen obraz zaplatit. K mému překvapení mi jej ale doslova vnutil a řekl, že si mě obraz vybral. Prý ho v obchodě mají už pěknou řádku let a jen se na něj práší. Byl přesvědčený o tom, že já jsem ta pravá osoba, která si ho musí odnést domů. Čekal tu prý na mě. Nemělo cenu se dohadovat, navíc jsem pospíchala. Obraz jsem si tedy vzala a s obrovským Díky běžela do školy pro syna. Po příchodu domů jsem položila nákup i s obrazem na jídelní stůl. Chvíli po nás dorazila i dcera. Během toho, co jsme spolu mluvily v chodbě, vběhl mladší syn do kuchyně a začal se neomaleně sápat do tašky s nákupem. V zápalu pátrání po nějakých dobrotách strčil do obrazu na stole a ten již podruhé padl k zemi. Obě s dcerou jsem přiběhly vyděšené do kuchyně a syna uviděly, jak sedí nad obrazem. Usmíval se a tvrdil, že ten obraz zná, že se mu o něm často zdá. Přešla jsem jeho slova bez povšimnutí a šla uklidit nákup. Syn na mě ale až do chvíle, než šel spát, naléhal, že musím z obrazu sundat rám. Že je tam schovaný poklad. Já ale neměla náladu na jeho hry. Přemýšlela jsem, kde sehnat dobře placenou práci.
Bylo tam jen pár čísel
Syn nemohl usnout, plakal a žadonil, abych z obrazu sundala rám. Odbyla jsem ho, že si o tom promluvíme ráno. Večer mi to ale nedalo a rám jsem z obrazu skutečně sňala. Žádný poklad tam ale nebyl, jen pár náhodných čísel. Druhý den ráno mě dcera přesvědčila, abych čísla vsadila. Přišlo mi to směšné, ale poslechla jsem ji. A ještě že tak! Ten den večer se náš život navždy změnil. Vyhráli jsme! Zaplatila jsem veškeré dluhy a ještě nám s dětmi zbylo něco na přilepšenou. Cítila jsem, že musím onomu starožitníkovi poděkovat a dát mu něco na přilepšenou. Místo krásného starožitnictví jsem však našla jen rozpadlý dům bez oken. Podle místních tu nikdy žádný obchod nebyl…
Jaroslava N. (42), Zlín
