Těšili jsme se na klidné stáří ve vlastním bytě. Nikdy by nás ve snu nenapadlo, že nás o všechno připraví vlastní dítě.
Byli jsme obyčejní lidé, kteří se našli už v dětství. Chodili jsme spolu do školky, pak do školy a nakonec jsme se potkávali na místních čajích a zábavách. Nebyla to láska na první pohled, ale vyvíjela se postupně z kamarádství a dlouholetého porozumění. Každý jsme si prožil velké zklamání jinde a nakonec jsme si tak nějak zbyli. Náš společný život byl stejný, jako u většiny jiných manželství. Na pár věcí jsme s mužem ale byli opravdu hrdí. Nejvíce pyšní jsme byli na to, že jsme dokázali dobře vychovat naše děti. A že jsme po většinu života bydleli ve vlastním. Těšili jsme se na to, že v malém, ale útulném sídlištím bytě v klidu dožijeme. Mýlili jsme se ve všem. Byt jsme museli opustit. A mohl za to náš skvěle vychovaný syn. Začalo to nenápadně. To když se za dveřmi objevila pošťačka a v ruce držela obálku s modrým pruhem. Ještě, než jsem ji otevřela, jsem muže podrobila křížovému výslechu. Myslela jsem si naivně, že zase jel načerno a zapomněl zaplatit pokutu. Jenže skutečnost byla mnohem horší. Když jsem otevřela obálku a začala číst, připadala jsem si jako ve špatném filmu.
V důchodu bez ničeho
Psalo se tam, že na základě soudního rozhodnutí se budeme muset vystěhovat z vlastního bytu. Důvod? Naše skvěle vychované dítě, které jsme roky neviděli, ručilo za své podnikání naším bytem. Jen nám to celé ty roky nikdo neřekl. Firma našeho syna zkrachovala. A my tím pádem skončili na ulici. Dokonce tam bylo i datum, do kdy musíme náš byteček, který jsme celý život spláceli, opustit. Pokud to neuděláme dobrovolně, dorazí exekutor i s policejním doprovodem. Další šok nás čekal, když jsme se vydali za synem – dlužníkem. Ani nezapíral. Hájil se tím, že když dával náš byt jako záruku, říkali mu všichni, že je to vlastně jen jako. Že i kdyby podnikání špatně dopadlo, na byt nikdo nesáhne. Proč nám nikdy neřekl o tom, že po něm a vlastně i po nás jdou exekutoři? Dál jsme se ve vysvětlování nedostali. Manžel dostal v tu chvíli zkolaboval. Ani rodinný přítel – právník, pro nás neměl dobré zprávy. To, jak dostal náš syn náš byt do své smlouvy, zůstalo i jemu záhadou. A tak se můj muž z nemocnice stěhoval rovnou na ubytovnu. Dcera si nás k sobě vzít nemohla. A já zase nechtěla riskovat to, že by ho srdce znova zradilo v momentě, kdy by nás z našeho již bývalého bytu vyváděla policie. Začali jsme jako kdysi. Od začátku.
Jiřina (57), Chomutovsko .
